Eva Turnová: Navigace

Jakmile se na Štědrý večer z televize ozvala legendární přestřelka Ivánka a ježibaby „k lesu vchodem, k Ivanovi zády“ a následné „ke mně vchodem, k lesu zády“, zaskočila mi i vinná klobása.

Čtěte také

Eva Turnová: Tak určitě

Mé dospělé pokusy vyznat se v mapách orientační fobii jen umocnilo, a když jsem si koupila první auto, na chalupu jsem první rok trefila stejně jen díky žoviálním traktoristům. Najednou se zčistajasna na trhu objevila GPS navigace, kterou jsem dostala k Vánocům.

Chvíli se zdálo, že mé cestování začne mít konečně důstojný průběh. Jenže globální polohový systém měl tehdy své mouchy, takže jsem několikrát skončila čumákem v rybníce nebo ve škarpě za halasného přepočítávání navigátorky. Krabičku tomtom jsem sice nezatratila, ale brala jsem povely s rezervou. Nebyla jsem sama, kdo byl z tohoto způsobu hledání místa určení zmatený.

Ustlala jsem si v autě

V té době jsme vyrazili s kapelou na měsíční turné po USA, střídali jsme se v řízení. Bubeník na palubní desku pyšně přilípnul americkou verzi tomtoma. Ptala jsem se starších členů skupiny, jestli systém chápou. „To víš, že jo,“ ujistil mě saxofonista.

Čtěte také

Eva Turnová: Život je pes

Po čtrnácti dnech turné se při jedné z nočních jízd ze zadní řady ozvalo: „Stejně je dobrá ta ženská, že je takhle s náma vzhůru každou noc, musí bejt strašně utahaná…“

Jakmile jsem si konečně zvykla na krabičku, rozjely se appky a roztrhl pytel se spolujezdci, kteří, jakmile dosedli, začali machrovat se svým Waze a mého tomtoma zesměšňovali.

Asi tak desátý wejzák, který mi předvedl, jak vymakaná je tahle služba, jejímž prostřednictvím se řidiči navzájem upozorňují na nestandardní události na silnicích – nehody, kolony, uzavírky nebo policejní hlídky – mě nakonec přesvědčil.

Čtěte také

Eva Turnová: Otu žena

A tak jsem si loni dala předsevzetí, že taky začnu používat Waze. Ikonu kuřátka na kolečkách jsem se rozhodla pokřtít cestou do Švýcarska. Když jsem vyrazila, začal se mužský hlas dožadovat české, rakouské, a švýcarské dálniční známky; zalhala jsem, že všechny mám. Asi v půlce cesty mi nabídl, že za 50 franků ušetřím 20 minut jízdy. Zřejmě asi někde vykutali nějaký tunel a chtějí co nejdřív peníze zpátky.

Po půlnoci jsem tak skončila na nádraží, kde mě to chtělo naložit na vlak, co ale odjížděl až v pět ráno. A tak jsem se rozhodla vrátit, prodírala jsem se průsmykem, závějemi sněhu, dostala jsem několikery hodiny a skončila čumákem u závory obsypané desítkami tyráků. Ustlala jsem si v autě a ráno mi žoviální řidič poradil, kudy dál.

Ten den jsem se obrátila ke všem navigacím zády. A k sobě vchodem.

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz