Eva Turnová: Minority of the universe

Podstatnou část svého volného času v dětství jsem strávila působením v souboru Radost. Náš sbormistr byl přísný, při pěveckých soutěžích z nás radost svou mimikou doslova ždímal. Dobře věděl, že dětský úsměv u poroty vyváží nejedno intonační škobrtnutí.

Přes svou tvrdost měl velké pochopení pro různorodost členů souboru. Byla mezi námi černoška Džamila, retardovaný Pepík a Kamila, která pravidelně mezi druhou až čtvrtou písní omdlévala. Nikdo přesně nevěděl proč, prostě jsme si zvykli na to, že ji s Džamilou během koncertu vždycky přeneseme z pódia do zákulisí. Tam jsme ji propleskli, opláchli a rychle se vrátily na stupínek. Kamila byla šťastná, že zpívá, a nikoho ani nenapadlo myslet si, že nám to svým omdlíváním kazí. Sbormistr vždycky jenom řekl: „Příště jí berte s černoškou hned, jak se začne kejvat, ať jste zpátky do refrénu. A ty Pepíku, nemysli si, že když jsi retardovanej, že se nemusíš snažit.“

Čtěte také

Eva Turnová: Proud národní blbosti

Od té doby se toho hodně změnilo. Ze slova „retard“ se stala nadávka, a tak se muselo vymyslet označení „mentálně postižený“, na které si Pepa dlouho zvykal. V dnešní době, kdy bují zásady politické korektnosti, si může Džamila říkat černoško maximálně s kamarádkou stejné barvy pleti. 

Často mě napadá, že když se společnost snaží politickou korektností zrovnocenit menšinu tím, že se nesmí pojmenovat, problém má právě společnost, protože potřebuje návod na to, jak se nechovat rasisticky. Přitom menšinám by bohatě stačila obyčejná slušnost. Nemuseli bychom pak vytvářet umělé situace, kdy se škrtají v knihách zmínky o otroctví, a královna Viktorie tmavé pleti by nemusela v seriálu úřadovat v roli britské vladařky, coby prototyp léčby starých křivd. S politickou korektností vzniká svět, ve kterém sílí snaha o zrovnoprávnění rozdílností, která se často vymyká kontrole. Nic se totiž nemá přehánět.

Multikapela

Čtěte také

Eva Turnová: Žába na pětce

Zkouším založit kapelu podle hollywoodských požadavků na zastoupení co nejvíce menšin v uměleckém projektu. Kapelu nazvu „Minority of the universe“.

Na post zpěváka obsadím Asiata, který prodává v potravinách na rohu naší ulice. Bubeník je Afroameričan, basák Rom, saxofonistou se stává původní obyvatel Severní Ameriky, na klávesy hraje lesba.

Začínáme blues, všichni tak nějak cítí, že Afroameričan je ve výhodě, ale každý to v sobě dusí. O pauze na elektronickou cigaretu se řeší, kdo řekne Asiatovi, že neumí zpívat, aby se ho to nedotklo. Saxofonista lobbuje za výměnu basáka, který má na tričku napsáno „Yes“, takže ho považuje za Babišovce. Romský basák se ale ohrazuje – jedná se o kapelu „Yes“, on je přesvědčením Pirát. Když to slyší bubeník z ODS, pokládá paličky, protože si nedovede představit funkční rytmickou koalici s Piráty, kteří jsou, podle něj, dneska hodně nalevo, až skoro rudí. V tu chvíli se probírá Indián, který nakonec taky přizná barvu: volí zelené. Mezitím lesba, představitelka KDU, řekne konečně Asiatovi, že neintonuje. Ten ji nazve katolickou buzničkou. Hned to ale odvolá, chce totiž v kapele zůstat za každou cenu, protože je vyslán SPD, aby pronikl do televize s hymnou její strany „Všichni lžou“.

„Na televizi, slávu a peníze si budeme muset počkat,“ říkám kapele. „Zatím nás čeká jen hraní na soukromých akcích načerno.“

Touto větou jsem ztratila body nejen u Afroameričana, ale i u všech zbylých členů, kteří se chtějí stát součástí minority slavných co nejdřív.

V kapele jsem vydržela dva dny. Na kapelnici je nyní vypsáno referendum s požadavkem: „Nechceme heterosluníčkářku.“

Apríl.

Autorka je spisovatelka a rockerka eva@turnova.cz