Eva Turnová: Macocha

5. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy dům - balkony
0:00
/
0:00

Nedávno jsem v tramvaji zaslechla útržek rozhovoru dvou mladíků:

„Jak se jmenuje ten seroš s šachama… s tou bábovkou… Queen’s gambit!“

„No ta je sladká! Já teď dávám Black Mirror!“

„To je boží! Viděls Breaking Bad?“

„No… trochu starý. Ale Cobra Kai!“

„Já vím, hustý! Už musím, čau bro, tak zase někdy,“ řekne blonďák, proklouzne dveřmi na opuštěnou zastávku a pak rychle přeběhne na liduprázdný chodník. Typická scénka, která se odehrává po roce celonárodního domácího vězení. 

Zmizela obyčejná každodenní témata, s komunikací jsme zkrátka na štíru, a aby z toho lidem zkrátka nehráblo, mnozí z nich si suplují normální život filmovými postavami z různých seriálů. I mně ujede ruka častěji, než bych si přála, přiznávám si pro sebe po příchodu domů. A tak se rozhodnu vrátit v čase a sáhnout po staré dobré knize.

Čtěte také

Jenže všechny papírové mám přečtené a knihkupectví jsou toho času nedobytná.

Otevřu notebook, intuitivně kliknu na Městskou knihovnu online, projedu e-knihy a stáhnu si Macochu od Petry Hůlové, na kterou se chystám už sedm let. Vzpomínám si, že recenze na ni byly tehdy celkem rozporuplné.

Jedna z nich zněla takto: „Odpudivost vypravěčky a rozvrácenost jejího vyprávění dosahují takové míry, že text se místy vzpírá čtení. Najednou si nejsme jistí, nakolik je to celé autorský záměr a zda takto vystavěná vypravěčka nestrhává s sebou do propasti i toho, kdo ji stvořil.“

Vianovsky surrealistický závěr

Nedočkavě zaostřím na monitor s první stránkou knihy. Chvilku mi trvá, než si zvyknu na asociativní chrlení hlavní postavy, ale vydržím a jsem odměněna.

Kniha je hutnou reflexí alkoholičky se dvěma dětmi, která se celý život zabývá psaním brakových románů pro ženy. Přestože živí jak děti, tak i případné partnery, její život rozhodně není spořádaný. Děti už jsou mezitím dospělé a jejich vzpomínky na soužití s živelnou mámou a častými návštěvami sociální pracovnice rozhodně nejsou jen pozitivní.

Čtěte také

Hlavním stanovištěm matky je balkón bytu, ze kterého – podle množství alkoholu v krvi – buď jen pozoruje kolemjdoucí, od party feťáků až po normální občany, nebo na ně pokřikuje, případně slaňuje z balkonu dolů na ulici.

Do toho všeho ve svých vzpomínkách často zabrousí do minulosti, přeříká nějaký dialog, ale v zásadě jde o úchvatný proud vědomí, kterým je příjemné se nechat unášet. Zdánlivě psychotická a rozpadlá osobnost si totiž moc dobře uvědomuje, jak to na světě chodí, hraje v něm svou roli a zároveň má svůj silný vnitřní život, který nezná fráze a pokrytectví a ve kterém figuruje jako totálně konzistentní, svobodomyslná a zároveň křehká žena, která říká:

„Na svém muži si vážím přímosti, čestnosti a zodpovědnosti a na tom se nezměnilo nic a ani jinak. Jen ta láska je pryč, ale byla tam a pravá nikdy nemizí a myslím na to, že zaúkoluji děti, aby prohledaly celý byt i za postelemi a pod gaučem, a dokud tu lásku nenajdou, tak nedostanou nažrat.“

Čtěte také

Některé obraty mě přimějí vyprsknout smíchy a po pár stránkách je mi jedno, do jaké míry je příběh autobiografický. Baví mě zacházení jeho autorky s jazykem, argotu a humoru je tu přesně akorát, až mám nutkání nějak se do příběhu zapojit a taky si něco na balkóně zařvat.

To už ale příběh téměř končí a je to až vianovsky surrealistický závěr, kdy se hlavní hrdinka snaží zachránit tím, že se vznese ke stropu, aby vzápětí zažila drsný finální dopad za asistence svých asertivních dětí. Ale to už bych prozradila moc, nejsem přece sadistka. Jenom macochistka.

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz

autor: Eva Turnová
Spustit audio