Eva Turnová: Krásnyj čemodán
Jedu si na pár dní vyčistit hlavu do Vysokých Tater. Přede mnou ve vlaku sedí dvě ženy.
„Tak co je novýho?“ zeptá se žena přede mnou.
„Ále, mám novej implantát, starej mi prasknul. Strašná bolest,“ odpoví druhá. „A do toho ta válka… viděla jsem fotky z kyjevskýho metra, jak tam živořej, a nemůžeš jim pomoct…“
„Můžeš pomoct těm, co jsou u nás, máš jeden byt prázdnej, ne?“ řekne první žena.
„No ale tam se scházím s milencem,“ odpoví druhá.
Čtěte také
„Tak jim pošli peníze, ne?“
„Teď? Když jsem zaplatila dovolenou? Ale zrušila jsem nehty, že jim pošlu aspoň pár stovek.“
„No to je skvělý…“
„Jenže pak jsem si znovu projela fotky z toho metra a všechny ženský tam mají nalakovaný nehty. Modrý, fialový, hnědý, se samolepkama.“ řekne žena.
„Ale to maj z doby před válkou, že jo,“ vysvětluje jí kamarádka.
„To je jedno. Maj prostě kvalitní strip lac. Tak jsem se zas objednala, ať nevypadám v Egyptě jak pitomec. Uvědom si, že se sem valí velká konkurence. Tisíce, desetitisíce pěknejch holek. Budem se muset hodně snažit.“
Právě vylezli z bunkru
Cestou z Tater domů do Prahy jedu opět vlakem. Můj vagón je plný ukrajinských matek s dětmi. V uličkách jsou naskládaná zavazadla, rozházené hračky. Většina cestujících má sundané boty i ponožky a je to znát. Protlačím se ke svému místu přes obrovský červený kufr, jenže na mém sedadle sedí stařenka s vnukem. Domluvíme se na střídání.
Čtěte také
Děti si hrají s automatickými roletami na oknech a zlobí. Krásné Ukrajinky mlčí s výrazem odevzdání a smutku. Občas uličkou projede starý člověk na vozíku a všechna zavazadla se musí zvednout nad hlavu. Červený kufr vedle mě překáží nejvíc. Nikdo se k němu ale nehlásí.
„Děvočka, éto tvoj čemodán?“ ukazují na mě.
„Nět, éto nět moj čemodán,“ odpovídám.
Přichází slovenská průvodčí a odkašle si: „Takže vážení, já nevím, jak na Ukrajině, ale u nás se chráníme respirátory, ano?“
„Ale vždyť oni právě vylezli z bunkru,“ bráním cestující, kterým padají hlavy únavou.
Průvodčí zpupně cukne ramínkem, řekne mi, ať si někam zasunu svůj červený kufr a navždy zmizí.
Někdo listuje v mobilu a tiše zaštká, přijíždí děda na vozíku se zavázanou nohou, dívá se směrem ke mně.
„Nět, éto nět moj čemodán,“ ušetřím mu otázku.
Komu asi patří, říkám si. Nenápadně se svezu k víku, a poslouchám, jestli něco uvnitř netiká. Netiká. Většina žen položila hlavy na sklápěcí stolky a spí. Taky si zdřímnu. U Kolína se probudím, připadám si už jako jedna z nich. Přemýšlím, co bych si sama sbalila na cestu. V Praze nechám všechny v klidu vystoupit.
Ve vlaku zůstávám jen já… a krásnyj čemodán.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
