Estébáci začali vyhrožovat, že mi vezmou syna. Nakonec jsem ho unesla. Příběh socioložky, zdravotní sestry a novinářky Hany Palcové – 1. část

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hana Palcová se synem Lukášem v Soběslavi, rok 1973

Těsně před Vánocemi roku 1979 seděla Hana Palcová s devítiletým synem Lukášem ve vlaku do Vídně. Odjížděli do exilu, ale to Lukáš nevěděl. Z komunistického Československa se tehdy dalo vycestovat na Západ jen výjimečně, úřady navíc málokdy povolily výjezd celé rodiny: aby se předešlo nežádoucí emigraci, musel některý z rodičů nebo (častěji) děti obvykle zůstat doma jako rukojmí.

Lukáš povolení neměl a matka ho přes železnou oponu pašovala s padělaným dokumentem, který její kamarád opatřil razítkem, vyřezaným z brambory. Útěk se podařil, nakonec se Hana a Lukáš na Západě šťastně shledali i s manželem a otcem Miloslavem Palcem, který ze socialistického ráje utekl jinudy, přes Dánsko. 

Čtěte také

To je jen takový zlomek ze života Hany Palcové, které jsou věnovány nové Příběhy 20. století – rozdělené tentokrát na dva díly.

Hana Palcová je novinářka, po útěku z Československa žila s rodinou v USA, od roku 1986 do poloviny 90. let působila jako redaktorka československého vysílání Hlasu Ameriky. Kvůli její práci pro rozhlasovou stanici, vysílající do nesvobodné země, jsme se také sešli k natáčení interview – vznikl z toho však pětihodinový záznam, týkající se z velké části Haniných dřívějších osudů.

Hana Palcová, USA 1968

Narodila se 4. prosince 1946 do učitelské rodiny pod jménem Škarpíšková. Když jí bylo šest let, zůstala po matčině tragické smrti sama s otcem a starší sestrou Miriam – otec se znovu oženil, ale Hana si s nevlastní matkou příliš nerozuměla. Vyrůstala v nekomunistickém prostředí, v nepříjemné kolektivistické atmosféře 50. let.

Absolvovala zdravotnickou školu, stala se dětskou sestrou, ale hned po nástupu do prvního zaměstnání v pražské nemocnici na Karlově pochopila, že realita má daleko k tomu, co se učila ve škole: „Zjistila jsem, že ta praxe mě drtí… Všechno bylo takové špinavé, chování neetické… Uklízečky třeba kradly dětským pacientům jídlo… Byla to taková deziluze – člověk je mladý, má ideály, a pak se střetne se skutečností.“ Hana Škarpíšková se tehdy přihlásila na medicínu, ale když poprvé přišla na pitevnu, zjistila, že neunese pohled na rozřezané mrtvé tělo: „Tak jsem raději se zdravotnictvím skončila. Požádala jsem na ministerstvu, aby mě uvolnili – tehdy se muselo žádat – a naštěstí mi vyhověli.“

Červená knihovna

Vladimír Škarpíšek, otec Hany Palcové, rok 1933

Pracovala pak jako úřednice v Pragokoncertu a někdy v roce 1966 – to jí bylo dvacet – šla s kamarádkou do mléčného baru na pražském Malostranském náměstí. Stala se událost, která vypadá jako z červené knihovny: oslovil je neznámý muž, z kterého se vyklubal Američan jménem Jim Morrison, povoláním však nikoli hudebník, ale politolog se zájmem o východní Evropu a především o Polsko. Po počátečních rozpacích si začal s Hanou psát a pozval ji na několik týdnů do Spojených států.

Cestovala v době Pražského jara 1968. Dostat se z komunistického Československa do New Yorku bylo jako zázrak, Hana do té doby nenavštívila ani Bulharsko: „Bylo to naprosto fascinující, New York mě ohromil, chodila jsem po ulicích a říkala si, že bych tam chtěla žít… Ve Washingtonu jsem viděla černošské protesty, krátce předtím zemřel Martin Luther King… Pak jsme odjeli na Floridu, do Gainesville. Jim mě ubytoval u svých přátel, příjemných lidí, kteří měli malé dítě. A domluvil také, že budu universitním studentům vyprávět o Československu, tak jsem jim říkala, co se u nás zrovna děje, jak objevujeme svobodu, co všechno si už můžeme svobodně přečíst, a že doufám, že se všechno bude vyvíjet k lepšímu. Studenti se ptali, jak u nás vypadal život dřív, líčila jsem jim nesvobodu, ať už slova, víry nebo pohybu.“

Zora Kasalická, matka Hany Palcové, rok 1942

Američtí přátelé Haně tehdy nabízeli, že u nich může zůstat, občas pohlídat jejich dvouletou dceru a studovat: „Vrátila jsem se z vlastenectví. Opravdu. Říkala jsem jim, že se vrátit musím, že v Československu je můj domov. Vytáhli mapu, ukazovali mi, kde všude a jak blízko je sovětská armáda – a ptali se: ‚Ty si vážně myslíš, že vás nechají jen tak? Říkala jsem, že věřím, že ano. Že doufám. A Jim na to: ´To ses zbláznila! Budou vás okupovat – a bude to brzy!‘“

Vrátila se v červnu 1968. O dva měsíce později, 21. srpna 1968, stála v koupelně a poslouchala rádio, které hlásilo, že armády Varšavské smlouvy obsazují Československo. Myslela si, že je to mystifikace, špatný rozhlasový vtip: „Jela jsem potom do práce, pozorovala vojáky a tanky v ulicích, a měla jsem pocit nevýslovného hnusu. Připadalo mi, že okupační armáda Prahu špiní. Bylo to, jako když vás okradou, poplivou, pohaní. Vzedmula se ve mně nenávist a rozhořčení. Kdyby nám z rozhlasu řekli: ‚Běžte bojovat!‘ a rozdali nám třeba zbraně ze skladů Lidových milicí, šla bych.“

Syn Lukáš Palec po příletu do USA, rok 1980

V roce 1969 začala Hana Palcová studovat v Praze sociologii, seznámila se pozdějším manželem - scénografem Miloslavem Palcem, v roce 1970 se jim narodil syn Lukáš. Dostudovala, ale za tzv. normalizace nemohla v oboru najít zaměstnání, které by nebylo spjaté s prorežimní angažovaností. Roku 1974 začala tedy pracovat v odboru sociálních služeb jako kurátorka: „Měla jsem v péči pražské Cikány, kteří mi říkali paní prokurátorko… Dostala jsem třeba na starosti rodinu, která žila v suterénu v domě v ulici Karolíny Světlé u Národního divadla. Žili se spoustou dětí v takové chodbě, na zemi měli slámu, svítili petrolejkou… Prostě neměli kde bydlet. Udělala jsem kolem toho cirkus, nakonec jsem jim našla byt v činžáku v Žitné, ale bydlel tam nějaký poslanec, který si pořád stěžoval… Začali jsme tehdy s kolegy dělat takovou školu v přírodě, jezdili jsme s cikánskými dětmi ven, pořádali jsme různé kurzy, chodili jsme na procházky a na výlety. Měli jsme s těmi rodinami dobré vztahy… Moc jsme toho ovšem udělat nemohli. Všechno se točilo kolem vzdělání – cikánské děti byly automaticky dávány do zvláštních škol, většinová společnost se o Cikány nezajímala, většinou dělali kopáče nebo něco podobného, neměli před sebou perspektivu. Byl to takový začarovaný kruh.“

Hana Palcová v době, kdy v Praze pracovala jako kurátorka

V odboru sociálních služeb se Hana Palcová setkala s prohlášením Charty 77, které na sklonku ledna 1977, v době protichartistické režimní kampaně, přinesl jeden z kolegů. „Přečetla jsem si to a řekla jsem si, že to je přesně ono – odvolání se na helsinské dohody. Řekla jsem mu, ať mi dá ihned tužku, že podepíšu. Ale rozmluvil mi to, že mám dítě, ať to nedělám.“ Čtyři kolegové, například Jarmila Bělíková nebo Tomáš Vrba, kteří se pod prohlášení podepsali, byli z pracovního poměru propuštěni, záhy byla z práce vyhozena i Hana, která odmítla Chartu 77 odsoudit.

Kdosi jí záhy řekl, že cestovatel a spisovatel Jiří Hanzelka hledá člověka, který by mu mohl pomoci s uspořádáním jeho obsáhlé knihovny. Domluvili se na schůzce, během níž si spolu otevřeně povídali, a dohodli se, že se Hanzelka časem ozve. Rok po setkání se v poštovní schránce Palcových objevila pozvánka k „podání vysvětlení“ na služebně SNB: „Byli to estébáci a ukázalo se, že Hanzelku odposlouchávají… Přešlapovali kolem různých témat, třeba kolem mé práce kurátorky, kupodivu nevěděli, že už jsem skončila… Nakonec se mě zeptali na jméno Jiřího Hanzelky. Začali mě vydírat, chtěli, abych donášela, vyhrožovali, že mohu mít problémy. A mimo jiné mi řekli, že moje dítě nemusí dojít domů ze školy, protože ho třeba něco přejede. Nic jsem nepodepsala ani neodsouhlasila, dělala jsem blbou, ale v té době jsem začala poprvé vážně uvažovat o emigraci.“

Vlevo Hana Palcová jako kurátorka, rok 1975

Na jihočeském statku tehdejšího kamaráda malíře Kristiána Kodeta se brzy na to Palcovi potkali s Rakušankou českého původu ´Kuky´ Englanderovou (dcera herečky Lídy Matouškové, která se po únoru 1948 provdala za rakouského diplomata Aloise Englandera a odešla do Vídně). Povídali si, a když Kuky po návštěvě nasedla do auta a polní cestou odjížděla domů, „stáli jsme a mávali, a přitom jsme si říkali, že chceme také sednout do auta a odjet směrem na Vídeň. Tak jsme si všichni řekli, že emigrujeme.“ Další dva měsíce se Palcovi a Kodetovi scházeli a plánovali společný útěk přes Jugoslávii. V říjnu 1979 Palcovi náhle zjistili, že přátelé utekli bez nich.

Manželé Palcovi to nevzdali a vymysleli vlastní plán útěku, v němž jim Rakušanka Kuky pomáhala. Ale o tom bude řeč v příštím díle Příběhů 20. století, stejně jako o životě v USA a o práci Hany Palcové pro Hlas Ameriky.

autor: Adam Drda
Spustit audio