Spory s Ruskem a Spojenými státy kvůli plánu na pořízení vojenské techniky se mohou proměnit v krizi s negativními důsledky pro samotného tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Myslí si to komentář britského deníku Financial Times.
Uvádí, že poté, co v Turecku 31. března dozněly komunální volby, u mnoha politiků, investorů a analytiků byla znát úleva. Doufali, že konečně přichází pauza ve zdánlivě nekonečném tureckém volebním cyklu, kdy další volební klání mělo následovat až v roce 2023.
Navíc Erdoganův politický úspěch v posledních šestnácti letech vždy závisel na důrazu na rostoucí ekonomiku a distribuci výnosů obyvatelům země. Na prosperitu se turecký vládce spoléhal mnohem více než na neoislamistickou ideologii své Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Po březnových volbách tedy mohl následovat návrat ke starým pořádkům. V nich by se Erdogan znovu zaměřil na tolik potřebnou ekonomickou reformu.
Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana sice celkově vyhrála komunální volby, ale ztratila ve dvou největších městech Ankaře a Istanbulu, kde hlásí zisky sekulární opozice.
Taková představa však podle hospodářského listu vždy byla spíše jen zbožným přáním. Špatně chápala nastavení nadaného, ale vznětlivého politika. Erdogan totiž jako politik vyniká především svým bojovným stylem.
Turecký prezident se tak během několika týdnů vrátil ke svému hřmotnému a výhrůžnému vystupování. Poté, co v komunálních volbách ztratil Ankaru a Istanbul ve prospěch sekulární opoziční Republikánské lidové strany (CHP), zakročil jako autoritář.
Využil svůj vliv, který se zvýšil v roce 2018, kdy se Turecko přiklonilo k prezidentskému systému ruského typu. Erdogan si tak díky své pozici vynutil opakování hlasování v Istanbulu, kde by k volebním urnám měli lidé znovu zamířit už tento měsíc.
Erdogan sám býval istanbulským starostou. Základem jeho přesvědčení je teze, že Turecko nejde řídit, pokud zároveň toto velkoměsto nemáte pod svou kontrolou.
Financial Times nicméně upozorňují, že větší hrozbu teď pro hlavu Turecka představuje spor se Spojenými státy kvůli veřejným zakázkám na vybavení armády. Dlouhotrvající hádka by mohla vést k sankcím Washingtonu a dokonce zpochybnit členství Turecka v Severoatlantické alianci.
Pokud Ankara skutečně pořídí ruský protiletadlový systém, Spojené státy nemusejí Turecku prodat své nejmodernější stíhací letouny.
Roztržka má kořeny v tureckém rozhodnutí pořídit ruský systém protiraketové obrany S-400, jehož dodání by mělo být dokončeno za několik měsíců. Turecko ale zároveň očekává, že obdrží i americké stíhací letouny páté generace F-35. Stroje s technologií obtížné radarové zjistitelnosti vyrábějí USA za přispění spojenců.
Také Turecko je součástí konsorcia americké společnosti Lockheed Martin, které letadla produkuje. Turečtí piloti už ostatně ovládání nového stroje trénují, ale Spojené státy odložily dodávku prvních čtyř ze sta objednaných letadel.
To vše kvůli tureckému plánu pořídit si zároveň i výzbroj ruské provenience. Washington tvrdí, že přítomnost protivzdušného systému S-400 na půdě Severoatlantické aliance by ohrozila bezpečnost spojenců.
Pokud by byly protiraketové baterie rozmístěné uvnitř Turecka, mohlo by se stát, že Rusko získá informace o letadle F-35, které se má stát hlavním bojovým letounem celého obranného paktu NATO.
Zároveň by dokončení prodeje systému S-400 Turecku byl diplomatický triumf pro ruského prezidenta Vladimira Putina. V pohledu britských novin by tak zasadil klín do solidarity v rámci Severoatlantické aliance a možná by úspěšný obchod podkopal bezpečnost celé Aliance. Financial Times se odvolávají na tvrzení výborů pro bezpečnost a zahraniční vztahy amerického Senátu.
Objevily se informace, že Trumpova administrativa dala prezidentu Erdoganovi lhůtu, do kdy si má vybrat, co chce – buď ruskou, nebo americkou techniku. Už tento měsíc by si údajně měl zvolit, kterou cestou se vydá.
Ruskem nedávno putoval vlak vystavující válečnou kořist ze syrského bojiště. Kromě trofejí byl vrchovatě naložený patriotismem a konspiračními teoriemi, podotýká článek týdeníku Economist, který se věnuje tomu, co Kreml ze svého blízkovýchodního válečného dobrodružství dosud vytěžil.
Recep Tayyip Erdogan ve středu hrubě urazil Spojené státy. Uvádí to britský deník The Times s odkazem na fakt, že se turecký prezident odmítl setkat s poradcem Donalda Trumpa pro národní bezpečnost Johnem Boltonem a vyzval Washington, aby Turecku předal své vojenské základny v Sýrii.
Turečtí představitelé říkají, že dohodu o nákupu protiraketového systému S-400 zrušit nehodlají. Zároveň přiznávají, že se připravují na opatření, které by Washington na Turecko mohl uvalit na základě platné americké legislativy, která počítá s potíráním nepřátel prostřednictvím sankcí.
Vývoj tedy směřuje k opravdové krizi. I když je základním modem operandi tureckého prezidenta polarizace, v případě vztahů s velmocemi by mohl Erdogan snadno narazit. Obzvláště v případě, že v čele dotčených velmocí stojí nemilosrdný prezident Putin na straně jedné a nevyzpytatelný prezident Trump na straně druhé. Šéfové Kremlu a Bílého domu mají navíc společné to, že oba dávají přednost transakčním vztahům v duchu přístupu „něco za něco“.
Turecký prezident se navíc v posledních letech stal závislý na Moskvě – především kvůli turecké politice v Sýrii. Rusko tam zachránilo a podpořilo režim Bašára Asada. Ankara na druhou stranu v syrské občanské válce podpořila celou řadu islamistických skupin ve snaze Asada svrhnout.
Od roku 2016 se ale cíl změnil. Turecko se zaměřilo na potlačení jakékoliv rýsující se samosprávy Kurdů ve svém sousedství. Zaútočilo proto v oblasti kurdské samosprávy v severní Sýrii. Tím se ale Turci dostali do sporu s Washingtonem, protože kurdské síly podporovaly americký boj se samozvaným Islámským státem.
Turecko je teď společně s Ruskem a Íránem v Sýrii součástí křehké trojčlenky moci. Kdyby Erdogan zradil Rusy v otázce nákupu systému S-400, Kreml by na oplátku mohl zesílit ofenzívu ruského letectva proti poslední syrské povstalecké enklávě v provincii Idlib, analyzují situaci Financial Times s tím, že Turecko v této oblasti drží několik vojenských základen.
Turecko upevňuje vojenskou okupaci kurdské severní Sýrie a dosazuje do vedoucích funkcí tamější infrastruktury své státní zaměstnance.
Moskva obviňuje Ankaru, že v Idlibu nedokázala dostat pod kontrolu džihádistické bojůvky spojené s teroristickou organizací Al-Káida. Někteří turečtí novináři už dokonce napsali, že turecký prezident si musí vybrat mezi S-400 a Idlibem.
Turecká okupace dvou syrských enkláv kolem Idlibu v rámci kampaně proti kurdským milicím, takzvaným Lidovým obranným jednotkám (YPG), je přitom možná pouze se souhlasem Ruska, které za svůj souhlas vyžaduje protihodnotu. Turecko ale chce zvýšit tlak na obrovské území, které kurdské jednotky v severovýchodní Sýrii kontrolují. Jedná se však zároveň o oblast pod kontrolou amerického letectva.
Washington se dříve snažil dohodnout na vytvoření nějakého nárazníkového pásma, do kterého by se zapojilo Turecko. Tato aktivita probíhala předtím, než prezident Trump oznámil stažení amerických sil.
Pokud se Erdogan skutečně postaví proti zájmům Spojených států, nebude podle britského hospodářského listu v sázce jen členství Turecka v NATO nebo jeho podíl na výrobě letounů F-35. Turecký prezident se ale často dokáže chovat pragmaticky.
Dokázal to v roce 2016, kdy si získal přízeň Vladimira Putina v zárodku hrozící roztržky poté, co turecké letectvo poblíž hranice se Sýrií sestřelilo ruský letoun. Vloni se také pokusil o smír s prezidentem Trumpem, když propustil amerického evangelického pastora, který v Turecku čelil obvinění ze spoluúčasti na neúspěšném pokusu o vojenský puč z roku 2016.
Momentálně je ale hlava Turecka v pozici mezi dvěma mlýnskými kameny zahraniční politiky. K tomu všemu navíc skončila doba tureckého ekonomického růstu, který byl založený především na půjčkách.
Zdroje úvěrů ale vyschly, čímž se uvolnila inflace, zvýšila nezaměstnanost a turecká lira oslabila na nebezpečnou úroveň. Pokud se k hospodářským problémům přidají i ty zahraničněpolitické, může pro tureckého prezidenta vše dopadnout špatně, zdůrazňuje komentář deníku Financial Times.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
