Economist: Rusku se angažmá v Sýrii bohatě vyplácí, podařilo se mu narušit americkou hegemonii

Při vlakovém turné veteráni vyprávěli, jak Rusko zabránilo pádu Sýrie do rukou džihádistů, které přitom údajně vyzbrojovala Severoatlantická aliance. Když se ale pomine propaganda, zůstane holý fakt – Rusku se jeho angažmá v Sýrii náramně vyplatilo. Podle Economistu je otázkou jen to, jestli to tak bude i nadále.

Vakuum po stažení Američanů ze Sýrie vyplní jejich soupeři

• Upravit
• Smazat

Jakmile Donald Trump překvapil celý svět oznámením, že stáhne americké vojáky ze Sýrie, začalo Turecko posilovat vojsko na společných hranicích.

Moskva je na vítězství v Sýrii očividně pyšná. Režim prezidenta Bašára Asada zachránila jen s relativně malými náklady. Rusko se také stalo jednou z klíčových mocností, které mají co mluvit do současného i budoucího dění na Blízkém východě. To vše Kreml dokázal i proto, že se poučil z neblahých zkušeností ostatních.

Třeba invaze Spojených států do Iráku se proměnila v krvavý debakl. Západní Evropa zase vzdušnými údery svrhla diktátora Muammara Kaddáfího, Libye se ale po jeho pádu propadla do absolutního chaosu.

Podstatné je teď zejména narušení americké blízkovýchodní hegemonie, zdůrazňuje týdeník. Rusko tak ukazuje, že není jen „regionální mocností“, jak kdysi prohlásil bývalý šéf Bílého domu Barack Obama. V důsledku syrského angažmá je nyní zřejmé, že Rusko je mocností s vlivem globálního rozsahu.

Američané jen přihlíží

Moskva svou aktivitu v Sýrii zdůvodňuje nutností bojovat proti terorismu i mimo své hranice. Nicméně podle Economistu teď Kreml překvapil sám sebe svou obratností. Zásah v Sýrii totiž zdaleka nepřipomíná intervenci do Afghánistánu v roce 1979, která v konečném důsledku přispěla k rozpadu Sovětského svazu.

Rusko usiluje o vliv v Libyi, Trumpova administrativa o ni nemá zájem

• Upravit
• Smazat

Rusko intenzivně usiluje o vliv v Libyi a posílá do země speciální síly na podporu polního maršála Chalífy Haftara, který ovládá dvě třetiny libyjského území.

Už vůbec se pak v pohledu magazínu nyní nedá mluvit o neúspěchu, jakým byla ruská válka s Gruzií v roce 2008, jež ukázala žalostný stav ruských vzdušných sil. A co se mezinárodního dopadu týče, Rusko se intervencí v Sýrii nedostalo do mezinárodní izolace a nečelí západním ekonomickým sankcím tak, jako kvůli bojům na východě Ukrajiny a obsazení Krymu.

Rusko se také ocitlo ve středobodu blízkovýchodní diplomacie. Například král Salmán jako vůbec první saúdský monarcha navštívil Moskvu, hned několikrát se pak od ruské intervence v Sýrii sešel s Vladimirem Putinem izraelský premiér Benjamin Netanjahu.

Ruští diplomaté, kteří bývali pouhými diváky amerických snah urovnat konflikt mezi Izraelem a Palestinci, tak nyní mají důvod k radosti. Teď jsou to naopak Američané, kdo přihlíží, kterak Rusko, Turecko a Írán vyjednávají syrskou budoucnost, konstatuje týdeník Economist. Damašek také tento měsíc s podporou ruských bombardérů obnovil tažení na provincii Idlib, poslední útočiště rebelů.

Je přitom pozoruhodné, že si Rusko dokázalo udržet dobré vztahy se všemi hráči na Blízkém východě, kteří jsou jinak mezi sebou zapřisáhlí nepřátelé. Kreml ale nyní komunikuje s Izraelem i Íránem, Turky i Kurdy, Saúdskou Arábií i Katarem. A válka v Sýrii se rovněž stala pro případné kupce výkladní skříní ruských vojenských technologií.

Ochránce autokratů

Posílený status Ruska se projevuje i jeho větší aktivitou v jiných částech světa. Článek zmiňuje plán v říjnu uspořádat summit s africkými vůdci nebo podporu režimu Nicoláse Madura ve Venezuele. Situace se v pohledu Economistu změnila natolik, že si teď Washington stěžuje na vměšování Ruska do své sféry vlivu. Přitom až dosud to bývalo naopak.

Kdo vítězí ve válce Západu s Ruskem? Obě strany mají pocit, že prohrávají, tvrdí akademik

• Upravit
• Smazat

Rusko a Západ mají za to, že se svým způsobem nalézají ve válce. Je to sice jen konflikt politický, vedený prostředky diplomacie, destabilizace, ekonomiky a špionáže, pomocí memů a dezinformací, přesto je to válka. Jako taková má svou vlastní logiku nulového součtu, a proto se nabízí ta nejprostší otázka: kdo vyhrál rok 2018? 

Vítěz arménských voleb Pašinjan lavíruje mezi Ruskem a Západem

• Upravit
• Smazat

V předčasných parlamentních volbách v Arménii před týdnem získal politický blok Můj krok „revolučního“ premiéra Nikola Pašinjana přes 70 procent hlasů. A Republikánská strana, která zemi řídila v uplynulých deseti letech, se do parlamentu naopak vůbec nedostala. Pašinjan tak dokázal včas a dobře využít doposud živé revoluční euforie a proměnit ji ve volební hlasy.

Zápas obou zemí je teď motivovaný spíše vlastními zájmy, než že by šlo o ideologické soupeření. Ale přesto podle týdeníku platí, že pokud Spojené státy až donedávna bránily demokracii, Rusko se nyní v praxi stává hlavním obráncem autokracií. Alespoň ho tak prý vnímají arabští vládci.

Přitom analytici upozorňují, že Moskva měla původně jiné cíle. Chtěla zejména prolomit svou mezinárodní izolaci, a naopak odmítala risk, že se Sýrie stane nástupní stanicí pro džihádisty směřující do Ruska.

Každopádně teď Rusku nahrává stav, kdy může mluvit se všemi hráči v regionu. Například Izrael si pamatuje, že Sovětský svaz jako první uznal jeho existenci a přes Československo ho vyzbrojil. Ale Kreml se také více spoléhá na spolupráci s dalšími aktéry včetně Íránu nebo libanonského Hizballáhu. Ideologicky se pak odkazuje na svou blízkost s regionem díky dědictví pravoslavné Byzance.

Moskvě pomáhá i fakt, že Rusko zkrátka není Amerika. Řada států v oblasti považuje Spojené státy za svého ochránce, stále silněji ale vnímá, že Washington ztrácí zájem. Když tedy blízkovýchodní vládci flirtují s Ruskem, možná jen chtějí USA přilákat zpět.

Největší nebezpečí pro budoucnost ruského úspěchu v Sýrii a širším regionu ale představuje nevyzpytatelnost tamních poměrů. Případná válka mezi Izraelem a Íránem, turecká invaze do kurdských oblastí nebo konflikt kvůli Idlibu by pro Rusko byly katastrofy. Stejně jako by tomu bylo v případě, kdyby se mu vymkl z kontroly syrský prezident Asad – až na to tedy bude mít dostatečnou sílu, uzavírá týdeník Economist.