Ekonomický blahobyt má tendence vést ke štěpení, vysvětluje ekonomka Lipovská

Ekonomka Hana Lipovská
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ekonomka Hana Lipovská

Celé 20. století bylo ve znamení rozpadu velkých mocností jako Britské impérium, Rakousko-Uhersko, ale později také Sovětský svaz nebo Československo. Jaké bude v tomto ohledu 21. století?

Obecně se zdá, že značnou roli v těchto procesech hraje demokratizace,“ uvádí v Leonardu Plus národohospodářka Hana Lipovská z Masarykovy univerzity v Brně.  

Ostatně příkladem prý bylo i samotné Československo, kdy větší míra demokracie vedla k větší touze jednotlivých celků se osamostatnit. 

Mám ráda přirovnání, že hospodářská integrace vede k politické dezintegraci, tedy že ekonomický blahobyt má tendenci vést ke štěpení, protože najednou si každý myslí, že teď obstojí sám a že se mu bude dařit.
Hana Lipovská

Štěpení ale může pomáhat paradoxně také integrace. „Pokud máte hospodářskou spolupráci a vznikají hospodářské unie, je pro jednotlivé regiony snazší se osamostatnit, protože najednou nemusí nést taková hospodářská rizika jako kdyby zůstaly zcela autonomní.“ 

„Tedy zdá se, že větší míra liberalizace a demokratizace napomáhá štěpení států, ale naopak víme, že jakákoliv otázka ohrožení, otázka vojenská, vede zase k hlubší integraci.“

Co je vlastně správné? 

„Nemáme žádné mezinárodně uznávané normy, které by říkaly, který stát se smí za jakých okolností oddělit. Dokonce neumíme ani zpětně ve vlastní historii rozhodnout, který krok a které štěpení bylo správné.“ 

Příkladem může být právě staletá historie československého státu. „Vidíme pět různých secesí, separatismů a každému dáváme úplně jiné znaménko.“ 

„Vznik Československa, osamostatnění na Rakousku-Uhersku bereme jako bájný a průlomový krok, ačkoliv řada zejména českých úředníků v dané době o tom mluvila znechuceně jako o převratu... Ale my to slavíme zcela právem jako den naší nezávislosti.“

Štěpení apod.

Druhým štěpením je odtržení Sudet. „To chápeme jako zlou secesi. Pak máme odtržení Podkarpatské Rusi po 2. světové válce, kterou sice bereme úkorně, ale tato úkornost je povinována tím, že se chceme mračit na Sovětský svaz, ačkoliv jinak cítíme úlevu, protože jsme se nemuseli této oblasti finančně věnovat.“ 

„Pak tu máme rozštěpení na Českou republiku a Slovenskou republiku, přičemž Slovensko jsme se naučili hodnotit víceméně neutrálně, protože veškerá další spolupráce úspěšně funguje.“ 

Za klasickou secesi můžeme považovat také odtržení Slovenského státu v roce 1939. „Té raději nedáváme žádné znaménko a snažíme se tvářit, že k tomu nikdy nedošlo.“ 

„Vidíme, že v dějinách jednoho státu máme vzniky a zániky národních států, které jsou dobré z pozice některých a špatné z pozice jiných. A to, že se jsme se naučili některé z nich přehlížet, je spíše dáno naší někdy vysnívanou holubičí povahou než tím, že by ta secese byla tak jednoduchá,“ konstatuje Hana Lipovská. 

Fungují ekonomické sankce? Potřebujeme vůbec dělit Česko na kraje? Co bude znamenat brexit pro Evropskou unii? Poslechněte si celé Leonardo Plus!

autoři: David Šťáhlavský, Ondřej Čihák|zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Odebírat podcast

Související