Economist: Omezení nerovností je potřebné, stále vlivnější bohatí jsou ale proti

Pro lidi, kteří si chtějí získat přízeň davů, by podle magazínu mělo být ze všeho nejjednodušší pořádně „zmáčknout“ nejbohatší procento populace. Dnešní populisty ale až na malé výjimky víc než nejvyšší sazba daně z příjmu zajímá imigrace a státní suverenita. Možná to není ani tak zvláštnost, jako spíš příznak zhoubného vlivu, který na demokracii má nerovnost.

V pohledu Economistu můžeme odůvodněně předpokládat, že čím je zřízení té které země demokratičtější, tím méně nerovnosti by mělo vytávřet. Růst nerovnosti znamená, že zdroje se soustředí v rukou hrstky lidí – o to jednodušší by mělo být, aby je přehlasovala většina, která se musí spokojit se stále menším podílem národního důchodu.

Nejbohatší bohatnou, chudí chudnou. 42 lidí má tolik peněz jako 3,7 miliardy nejchudších

Oxfam, neziskovka zaměřená na boj s chudobou a nespravedlností, přináší každý rok zprávu o tom, jak je světové bohatství rozložené mezi lidi na planetě. Letos se podle ní situace zase zhoršila, tedy pokud nepatříte mezi nejbohatší občany téhle planety. Ti se totiž mají čím dál líp – 42 lidí na Zemi vlastní tolik peněz jako 3,7 miliardy těch nejchudších dohromady.

Někteří sociální vědci mají za to, že historicky se volební právo rozšířilo, když vlády hledaly důvěryhodný způsob, jak voliče ujistit, že zdroje se budou rozdělovat rovnoměrněji.

Například Daron Acemoğlu a James Robinson tvrdí, že v 19. století se vlády západních zemí obávaly socialistické revoluce. Jen sliby většího přerozdělování by k odstranění tohoto nebezpečí nestačily, nezbytné byly i institucionální záruky. Jednou z nich mělo být i zvýšení procenta občanů, kteří měli volební právo.

Studium vztahu mezi demokracií a mírou nerovnosti ale často vede k rozporuplným závěrům. Oba zmínění badatelé v jiné své práci tvrdí, že demokracie zvyšují daně více než nedemokratické státy. To ale nutně neznamená, že v demokraciích je menší příjmová nerovnost.

Bohatí bohatnou

Jedním z možných důvodů tohoto nesouladu je to, že lidé se o nerovnost moc nezajímají a ani nečekají, že s tím budou politici něco dělat, zamýšlí se Economist. Průzkumy veřejného mínění ale spíše vypovídají něco jiného: více než dvě třetiny Američanů a Evropanů si kvůli současné míře nerovnosti dělají starosti.

Čtěte takéSvětové hospodářství v příští dekádě čekají turbulence. Střední třída vymizí a přibude chudých

Jinou možností je to, že skřípající kola západních demokracií jsou už tak zadřená, že nedokážou vyřešit žádný závažnější problém, ať už to je nerovnost nebo cokoliv jiného.

Ani tahle odpověď ale není uspokojující, soudí komentář. Bohatá část světa zažila v posledním desetiletí velké politické změny. Za poslední rok se americké vládě například povedlo provést dalekosáhlé úpravy daňového systému a ještě víc ho nastavit ve prospěch bohatých.

Badatelé, kteří se zabývají evropskou politikou, pak docházejí k závěru, že politici se tu o přerozdělování zajímají méně i přesto, že nerovnost v posledních letech stoupá. Takže ačkoliv nerovnost i zájem veřejnosti o ni rostou, politici se snaží o řešení problému méně než dřív.

Aktivní sponzoři

Je tu ale i jiné možné vysvětlení. Větší rozevírání nůžek ve společnosti totiž posiluje moc bohatých a umožňuje jim, aby se stavěli proti vůli většiny. Ukazuje to mimo jiné studie Benjamina Page, Larryho Bartelse a Jasona Seawrighta o politických preferencích Američanů, kteří vlastní majetek přesahující 40 milionů dolarů.

Drtivá většina z nich podporuje omezování sociálních výdajů, což je odlišuje od většiny voličů. Politicky jsou přitom mnohem aktivnější než typičtí Američané: mnohem častěji se osobně stýkají s volenými zástupci lidu a častěji také financují politické kampaně.

Peter Javůrek: Řečnění o nerovnosti a polarizaci není jako jednání o ohrožení světa

• Upravit
• Smazat

Rostoucí polarizace společnosti, zvyšující se nerovnost příjmů a majetku a změna klimat, to jsou podle některých expertů největší hrozby současnosti. Tak je alespoň nedávno specifikovali odborníci, oslovení Světovým ekonomickým fórem v Davosu. Ve slovenském deníku Pravda se o tom rozepisuje komentátor Peter Javůrek.

Analýza těchto kampaní také ukázala, že čtvrtina všech příspěvků na politické účely pochází od necelých třiceti tisíc lidí, kteří současně věnovali politickým stranám více než 80 % všech peněžních prostředků.

Je přitom skoro jisté, že vztah mezi koncentrací bohatství a politickou mocí není jenom problémem financování politických aktivit. Neomezuje se také pouze na Ameriku. Bohatí lidé mají spoustu možností, jak působit na veřejné mínění.

Někdy samozřejmě svou moc využijí, aby ovlivnili výsledek konkrétních voleb, častěji ale dávají přednost méně nápadnému utváření narativu o tom, které problémy si vůbec zaslouží pozornost.

Chudé zajímá migrace

Politologové Derek Epp a Enrico Borghetto analyzovali návrhy zákonů, které se v parlamentech devíti evropských zemí objevily během posledních sedmdesáti let. Stoupající nerovnost se podle nich odrazila na častějším výskytu témat týkajících se „sociálního řádu“, například zločinnosti nebo imigrace.

Otázky jako ekonomická spravedlnost se naopak objevují méně. Vědci to přičítají tomu, že velcí vlastníci mají možnost ovlivnit to, o čem se nebude mluvit. S jejich rostoucím bohatstvím roste i jejich schopnost donutit politiky, aby některá témata zdůrazňovali na úkor jiných. 

Důkaz, že koncentrace bohatství napomáhá koncentraci moci, není právě povzbuzující. Podle Economistu to znamená, že omezení nerovnosti, které je stále potřebnější, je současně stále méně pravděpodobné. Začarovaný kruh nárůstu nerovnosti se bude dál rozvíjet a ztráta demokratické odpovědnosti přijde jako vedlejší produkt.

Někteří společenští vědci dokonce tvrdí, že to je nevyhnutelné. Rakouský historik Walter Scheidel ve své loni vydané knize The Great Leveler, česky Velký nivelizátor hájí názor, že v lidské historii nerovnost stále narůstá až do okamžiku, kdy dojde k nějaké pohromě, jakou je válka nebo revoluce.

To je ale snad až příliš pesimistické. Bohatí jsou mocní, ale nikoliv všemocní. Navíc nejsou jednotní ve svém odhodlání zajistit, aby přerozdělování nepřišlo na pořad dne. A západní demokracie stále fungují. „Kdyby to politici zkusili, možná by přišli na to, že přerozdělování je cesta k volebnímu vítězství,“ uzavírá se zdrženlivým optimismem Economist.