Economist: K čínským investicím musí být Evropská unie opatrná a mluvit jedním hlasem
Čína má s Evropou své vlastní plány. Dokazuje to neustále rostoucí objem investic, které z Říše středu na starý kontinent plynou. Britský týdeník Economist se ve svém článku zamýšlí, jak by měla Evropská unie na příliv čínského kapitálu reagovat.
Význam, jaký Peking přisuzuje Evropě a Evropské unii, je prý možné vyčíst ze statistických dat. V roce 2016 na starý kontinent přitekly z Číny investice za bezmála 36 miliard eur. Oproti roku 2015 to byl skoro dvojnásobek. Loni sice celosvětový objem čínských přímých zahraničních investic poklesl, ovšem s výjimkou Evropy. V tomto prostoru asijská velmoc svůj podíl v zahraničních investicích navýšila z pětiny na čtvrtinu.
Čína se chce stát globální velmocí, díky podpoře státu se její firmy neohlíží na trh, říká sinoložka
Čína slaví výročí vzniku lidové republiky, kterou 1. října 1949 vyhlásil komunistický vůdce Mao Ce-tung. V minulém století zažila hladomory s desítkami milionů obětí i kulturní revoluci, která napáchala škody na kulturním dědictví země, v tom současném ale zažívá ekonomický rozmach.
Čínské peníze jsou v Evropě převážně vítané, protože bohatnou obě strany. Stinná stránka zvýšené obchodní aktivity ale podle Economistu spočívá ve skutečnosti, že Peking svou kapitálovou sílu využívá také ke kupování politického vlivu.
Týdeník konkrétně zmiňuje výrok českého prezidenta Miloše Zemana. „Česká republika by mohla být takovou nepotopitelnou letadlovou lodí čínské investiční expanze,“ řekl Zeman v roce 2016. Ve své náklonnosti k Číně ale hlava Česka není sama.
Řecko vloni zabránilo Evropské unii, aby v OSN kritizovala čínský přístup k dodržování lidských práv. Aténská vláda ve spolupráci s Maďarskem také v Unii zablokovala návrh na kritiku teritoriálních nároků Číny, která se snaží expandovat v Jihočínském moři na úkor ostatních zemí regionu.
Partner, nebo hrozba?
Ve světle takového vývoje je v pohledu britského periodika zcela pochopitelné, že řada evropských politiků cítí ve vztahu k přílivu čínského kapitálu nervozitu. Ostatně, nemělo by to platit jen pro Evropany. Podmínky, které doprovázejí čínskou investiční ofenzivu, by měly zajímat všechny země.
Obzvláště pak ty, které se v důsledku čínských peněz obávají ovlivňování zahraniční politiky, soudí Economist. A například Washington stále více dochází k názoru, že se Čína stává obchodní a vojenskou hrozbou.
Čína u nás získala s mizivými investicemi politický vliv, tvrdí sinolog Hála
Na veřejnost prosakují informace o potížích čínské skupin CEFC, která má v Česku kontakty na tuzemské politiky včetně prezidenta Miloše Zemana. Navzdory sporu o splácení více než 11 miliardového dluhu odjíždí český šéf evropské pobočky CEFC Jaroslav Tvrdík coby zmocněnec hlavy státu do Číny s hradní delegací. Co bude mít z těchto aktivit česká veřejnost? Vyplatí se Česku a jeho obyvatelům způsob, jakým prezident Miloš Zeman podporuje česko-čínské aktivity a formy spolupráce?
Pokud Bílý dům chce celou situaci řešit ke své spokojenosti, měl by mít na paměti zásadní zahraničněpolitickou prioritu – podle ostrovního týdeníku by měl dělat vše proto, aby si v konkurenci s Čínou zajistil, a především udržel loajalitu svých tradičních spojenců, tedy Evropanů. Ti by se zase měli stavět k Číně s opatrností. Tato žádoucí obezřetnost nicméně v Evropě a Evropské unii příliš viditelná není.
Economist připouští, že část čínských plánů v Evropě splňuje představu o běžných aktivitách ekonomiky na vzestupu. Některé investice jsou soukromé, zaměřené na vytvoření zisku, a tudíž neškodné.
Snaha získat nové technologie prostřednictvím nákupu inovativních společností také může být pochopitelná. Třeba čínské pořizování malých a středních firem v Německu se může jevit bezproblémově, pokud jsou akvizice dopředu posouzeny z hlediska možných hrozeb pro národní bezpečnost.
USA jsou blíž
Na rozdíl od Ruska se Čína nesnaží Evropskou unii podkopat a či rozvrátit, myslí si týdeník. Dodává, že v zájmu Pekingu není šíření chaosu podporou populistických a xenofobních stran. Naopak si zřejmě přeje stav, aby Evropa zůstala stabilním místem, které přeje volnému obchodu.
Trump podcenil Čínu. Na obchodní válku doplatí hlavně americké firmy
Spojené státy v pondělí zavádějí nová cla na čínské zboží, jehož roční import do USA dosahuje v přepočtu téměř čtyř a půl bilionu korun. Čína reaguje tarify na americký dovoz ve zhruba třetinové hodnotě. Současně Peking podal stížnost ke Světové obchodní organizaci (WTO).
V otázkách souvisejících se změnou klimatu a bezbariérovým mezinárodním obchodem se pak Čína chová zodpovědněji než americká administrativa, má jasno Economist. Na rozdíl od Donalda Trumpa se totiž čínská vláda snaží dodržovat, nikoliv torpédovat, mezinárodní shodu a spolupráci.
Na základě zmíněného vývoje docházejí někteří Evropané k závěru, že Čína představuje užitečnou protiváhu vůči v současnosti nepředvídatelným Spojeným státům. Takový postoj je ale podle britského magazínu chybný. Evropa má totiž s USA mnohem více společného než s Čínou. A nic na tom nemění ani znechucení, které mnozí Evropané cítí k současnému americkému prezidentovi.
Říše středu navíc v minulosti ve svůj prospěch několikrát účelově využila potřebnou jednotu, které musejí unijní státy dosahovat v rámci rozhodovacího procesu. Ve chvíli, kdy potřebovala zablokovat pro ni nevýhodné postoje, vybrala si jednu nebo dvě členské země – třeba při hodnocení dodržování lidských práv.
Hlavně opatrně
Tyto případy vedou část evropských politiků k závěru, že v případě Číny nejde o žádoucí protiváhu Spojeným státům a vítaného obchodního partnera. Obávají se, že jednoho dne se Peking pokusí podkopat vojenské spojenectví v rámci transatlantické vazby – a že uspěje.
Takové tušení ale Economist označuje za liché. Ostatně, britské a francouzské loďstvo svou věrnost dosavadním spojencům jasně prokázalo, když podpořilo snahy Japonska a Spojených států zabránit čínské rozpínavosti v Jihočínském moři.
USA nechaly Čínu vyrůst, teď se musí naučit koexistovat, píší Foreign Affairs
„Velmocenská politika se nemění. To pouze hráči, kteří vstupují do geopolitických her,“ píše v červencovém čísle magazínu Foreign Affairs prominentní americký historik a znalec Ruska Stephen Kotkin. Ačkoli si podle něj každý hegemon myslí, že právě on je tím posledním a po něm už nikdo nenastoupí, velmoci přicházejí a odcházejí.
Evropa se bude tradičních spojenců zřejmě držet nejméně do té doby, dokud se z Číny nestane standardní demokratická země. A takovému vývoj zatím nic nenasvědčuje, podotýká autor článku. Jak píše, za žádoucí ve vztahu Evropy a Evropské unie k Číně se jeví důsledné dodržování opatrného přístupu, který se vyhne extrémům naivního nebo nepřátelského chování.
A jakéže atributy by politika starého kontinentu vůči Číně měla mít? Britský titul doporučuje, že by se Evropa v první řadě měla vyhnout pokušení napodobit čínskou protekcionistickou ekonomickou politiku.
Mohlo by se přitom zdát lákavé uvalit na čínské firmy v Evropské unii stejná omezení, jakým musejí unijní společnosti čelit v Číně. To by ale byla chyba, tvrdí Economist. Otevřenost evropské společnosti a ekonomiky je totiž zároveň silná stránka starého kontinentu.
Ve stejnou chvíli ale platí, že společenská i hospodářská otevřenost je také potenciální systémová slabina. Evropské vlády by tedy čínské investice měly posuzovat jednotlivě, případ od případu.
Svoboda a lidská práva
Týdeník za příklad uvádí Černou Horu, která podle něj neměla dovolit, aby Čína držela tak významnou část jejího státního dluhu. Černou Horu to učinilo nebezpečně zranitelnou.
Maďarsko a Polsko by zase měly lépe zvážit čínské investice do místní infrastruktury. Obzvláště v případě těch nedostatečně profinancovaných, u nichž se zdá, že se snad ani nedočkají úplné realizace.
V byznysu nijak nepocítíte, že je Čína totalitní režim, říká podnikatel Jan Hebnar
Rok 2016 bychom s nadsázkou mohli nazvat rokem Číny. Česká republika zažila návštěvu čínského prezidenta i tibetského duchovního vůdce dalajlamy. Jan Hebnar, podnikatel a bývalý diplomat, který působil na české ambasádě v Pekingu, se věnuje byznysu v čínském prostředí a zároveň i školí podnikatele, jak se na čínském trhu uchytit.
Evropané by také mohli dělat více, aby proměnili ve skutečnost svá slova o principu „recipročního chování“. Autor článku má na mysli opakovaná prohlášení Evropské unie, že evropský blok a Čína by se měly k sobě chovat tak, jak by si přály, aby se k nim choval jejich partner.
V pohledu Economistu se jeví jako vhodné zavést v Evropě nové kontrolní nástroje, jež by lépe umožnily zhodnotit míru spravedlivého přístupu k unijním akvizicím v Číně a naopak. Především by také mělo být vždy jasné, kdo a proč se snaží s čínským kapitálem pořídit nějakou evropskou společnost.
Evropa by rovněž měla v Číně aktivně podpořit nezávislé vědecké instituce a svobodu slova, stejně jako trvat na důsledné otevřenosti a přístupu k informacím. Čínské instituce jsou místními akademiky a analytiky líčené v růžových barvách, ale často je za sladkými slovy pouhá autocenzura vyplývající z kontroly Pekingu.
Jednotně, nebo většinově?
Zcela zásadní pro britský týdeník je, aby Evropská unie ve vztahu k Číně mluvila jedním hlasem. Žádný jednotlivý stát starého kontinentu nedokáže sám vzdorovat čínskému tlaku. Společně by ale evropské země zřejmě mohly Pekingu vzdorovat desetiletí, pokud by to bylo potřeba.
V tomto ohledu je podle Economistu vhodné, aby unijní státy více využívaly hlasování kvalifikovanou většinou. Princip jednomyslnosti se totiž v citlivých otázkách ne vždy osvědčuje, o čemž prý svědčí pohled na dodržování lidských práv v Číně.
Thomas Kulidakis: Donald Trump bojuje s Čínou za správnou věc špatnými prostředky
Jednou ze základních vlastností populistických politiků je, že dokáží velmi dobře pojmenovat problém, ba se i dotknout jeho samotné podstaty. Ovšem s nalezením odpovídajícího řešení, které by promyšlenými kroky směřovalo k vyřešení dané záležitosti, s tím už mají problém.
Přijímání rozhodnutí na základě většiny ale samozřejmě není všelék. Například v oblasti obranné politiky by se jistě unijní členové nechtěli vzdát práva veta. Na druhou stranu by ale většinové hlasování zabránilo situaci, kdy Čína paralyzuje Evropskou unii ziskem podpory od nějakého malého členského státu.
Evropská unie by také mohla koordinovat posuzování infrastrukturních projektů. Hlavně by ale měla projevit více vnitřní solidarity mezi bohatšími a chudšími zeměmi, radí ostrovní magazín. Poznamenává, že se vyplatí pozorná péče o jižní a východní státy, tedy ty potenciálně nejvíce zranitelné z hlediska čínského mocenského nátlaku.
Taková pozornost by například mohla obnášet poskytnutí unijního financování. Sloužilo by jako alternativa pro Čínou zastřešené infrastrukturní projekty v ekonomicky slabších členských i nečlenských zemích.
Jak usměrnit Čínu
Svou roli v ochraně Evropy před nežádoucím čínským politickým vlivem však musejí sehrát také Spojené státy. V ideálním případě by podle Economistu Trumpova vláda přestala zacházet s Evropany jako s těmi, kdo se zdarma vezou na síle amerických armád.
Evropská unie je silný spojenec Washingtonu zejména v úsilí přinutit Čínu univerzálně dodržovat globální pravidla. Spojené státy by tak ve vlastním zájmu měly s Evropany spolupracovat v boji proti agresivní čínské politice v oblasti duševního vlastnictví a moderních technologií.
Společný tlak euroatlantických spojenců Číně znesnadní prosazovat její vůli v menších zemích. Pokud se jí ale podaří Evropu rozdělit, její vliv jen vzroste, obává se týdeník. V případě Evropské unie je tedy možný dvojí vývoj.
V tom prvním bude pokračovat jednotná, otevřená a svobodná Evropa. Tehdy bude ze vzestupu Číny profitovat celý svět. Anebo se Evropskou unii podaří oslabit a rozdělit, což umožní autoritářské Číně destabilizovat situaci i mimo unijní hranice. Takovému vývoji musí evropský blok zabránit, apeluje britský týdeník Economist.
