Thomas Kulidakis: Donald Trump bojuje s Čínou za správnou věc špatnými prostředky

3. duben 2018
Čína je natolik mocná, že pouze kolektivní akce by ji mohla přimět změnit chování

Jednou ze základních vlastností populistických politiků je, že dokáží velmi dobře pojmenovat problém, ba se i dotknout jeho samotné podstaty. Ovšem s nalezením odpovídajícího řešení, které by promyšlenými kroky směřovalo k vyřešení dané záležitosti, s tím už mají problém.

Což platí také v případě aktivit Donalda Trumpa vůči Číně. Šéf Bílého domu se totiž skutečně nemýlí, když brojí proti určitým praktikám čínského státního kapitalismu. Řada čínských společností často těží ze zázemí a podpory, které se jim dostává od vlády spravující více než miliardovou zemi.

Vláda v Pekingu vládne přímo i nepřímo ekonomice, která je z hlediska nominálního hrubého domácího produktu třetí největší na světě. A z hlediska hrubého domácího produktu vztaženého k paritě kupní síly dokonce ekonomika největší.

Vzhledem k tomu, že Čína je také světová mocnost vojenská a politická, její firmy mají oporu, kterou jim jiné mohou závidět. Čínští investoři se navíc neptají tak, jako to dělají například evropští, hlavně unijní, pokud do toho mají co mluvit vlády. Lidská práva a právní stát nejsou podmínka, pokud je obchod uzavřený a zdroje dostupné.

Své o tom může vyprávět lecjaká země v Africe. Podtrženo sečteno, největší současný problém s čínskou ekonomikou spočívá v její nedostatečné liberalizaci. Hospodářství slouží zájmu státu, který se snaží směřovat na vrchol světové moci, nebo alespoň co nejblíž.

Donald Trump se nemýlí, když brojí proti určitým praktikám čínského státního kapitalismu

K tomu potřebuje patřičné technologie. Když tedy Donald Trump mluví o „krádežích intelektuálního vlastnictví Čínou“, lapidárně a bez politické korektnosti říká to, co jiní. Vždyť také evropské vlády se nelibě dívají na čínské akvizice směřující do strategických a technologicky vyspělých odvětví.

Poslechnout americké ekonomy?

K francouzskému prezidentu Macronovi, který ještě na loňském summitu Evropské unie s Čínou vedl za kontrolní opatření osamocený boj, se nakonec v průběhu roku 2017 přidala také vláda německá a Evropská komise.

Dva příklady: Německo schválilo přísný zákon kontrolující akvizice, evropská exekutiva se snaží o podobný přístup v celé unii. Jenže celá Evropská unie jednotná není, a především unijní státy bývalé východní Evropy a středomořské se brání.

Lačnost Číny po vyspělých technologiích nedokumentuje jen snaha o zisk patřičných odvětví ve vyspělém zahraničí. Ale také ostudná podmínka nutící zahraniční společnosti sdílet s čínskými partnery své znalosti, pokud chtějí na čínském trhu podnikat.

Vše výše zmíněné je zcela jistě potřeba řešit neprodleně. Dřív, než bude pozdě. Jenže co naplat, Čína je už natolik mocná, že pouze kolektivní akce by ji mohla přimět změnit chování. Stěží to budou cla na dovoz hliníku a oceli do Spojených států, protože tam dováží oceli jen něco přes dvě procenta.

Thomas Kulidakis

Zato odpověď Číny mířící na voliče Donalda Trumpa na venkově, kteří vyváží do Říše středu vepřové a jiné produkty, ta bude pravděpodobně citelná. Ekonomicky i politicky. Zvažovaná cla Evropské unie na ocel pro celý svět také. Donald Trump měl tedy poslechnout americké ekonomy, část svých poradců, i evropské ocelářské sdružení Eurofer, že cla nemají smysl.

Vláda Donalda Trumpa podala sice žalobu ke Světové obchodní organizaci, ale jen proto, že musela kvůli zákonnému postupu. Zde je ale základní problém. Donald Trump měl začít a skončit u mezinárodního jednání, najít spojence a se cly počkat, pokud by nebylo zbytí.

Jenže to by bylo proti jeho představě vládce nejmocnější země, před jejímž pánem ve Washingtonu se musí všichni klanět, protože svou vojenskou silou odstraší a přesvědčí všechny ostatní, které ale vlastně nepotřebuje.