Dva příběhy uprchlíků žijících v Česku

21. srpen 2015

Čtvrt milionu migrantů letos zatím překonalo přírodní i lidmi vytvořené nástrahy při plavbě do Evropy. Dalších sto tisíc přišlo po zemi. Počet je to bezprecedentně obrovský, i když zrovna Česko ho sotva pociťuje: o azyl tu do konce června požádalo 640 lidí a dalších 145 lidí opakovalo svoji žádost z předešlých let.

Celoevropské řešení, jak takový příchod cizorodé a různorodé skupiny lidí zvládnout, se teprve hledá. Vycházet se přitom musí z reality, tedy že migrace je fenomén, který je lidstvu vlastní odnepaměti, a nelze ho tedy zastavit ani nikdy plně kontrolovat.

Řeč čísel však mlčí o konkrétních případech a motivech cesty do Evropy. Víme, co ti lidé v Evropě chtějí, jak si tu představují budoucnost, nebo si to jen myslíme a vkládáme jim do úst svoje interpretace, případně svůj strach?

Není vlastně dost nemoudré vymýšlet řešení migrační krize a neptat se přitom uprchlíků, migrantů, ale i nelegálně pobývajících cizinců na to, jak si svůj život v Evropě představují a jestli jejich motivace tady žít nemůže být pro Evropu nějak přínosná?

„Když uvidíte uprchlíka, vždycky se sami sebe zeptejte, co byste na jeho místě udělali. Kdyby vám zničili domov, tak jako spoustě Čechům za druhé světové války. Zamyslete se a hned je neodmítejte. Ale i když je přijmete, buďte moudří. Podělit se o své bohatství a práci v Evropě není tak lehké, život je tu těžký. Takže se rozhodujte chytře. Ale celou dobu myslete na smysl života. Nenarodili jsme se proto, abychom se navzájem nenáviděli, ale abychom sdíleli to, co máme a žili v míru," říká Salman Hasan, irácký uprchlík, kazatel a sociální pracovník v Česku.

Druhý příběh je o syrském lékaři palestinského původu Nimir Fehid. Salmana a Nimira spojuje naléhavá situace, kdy museli opustit domov a zajištěnou kariéru kvůli reálným obavám o život. A rozděluje je všechno ostatní, včetně chápání náboženství, v němž byli vychováni: islámu.

Příběh Nimira Fehida ze Sýrie

Namir Fehid

„Vedli jsme krásný život. Protože jsem lékař, žil jsem lépe než ostatní lidé. Lékaři totiž vydělávají v Sýrii více peněz," začíná své vyprávění Nimir Fehid.

„Můj den začal vždy v 6 hodin, v nemocnici jsem musel být v 7.30. Do tří hodin jsem se učil nové věci, zkoušel chirurgicko-ortopedické postupy a léčil přijaté pacienty. Pak jsem jel domů, s rodinou jsme poobědvali, povídali jsme si, jaký jsme měli den. Na šestou jsem odjel do své soukromé ordinace. Tam jsem pracoval do devíti nebo do desíti hodin. Žili jsme v luxusu, měl jsem velké auto, mám – totiž pardon měl jsem – krásný byt. Všechno bylo skvělé. Když jsme nemluvili o politice, nekomentovali vládní kroky a jen si žili svůj soukromý život, byli jsme v bezpečí. Tak to dělala většina Syřanů."

Nimir vlastní průkaz průkaz, kterým se v Česku legitimuje. Je na něm napsáno doplňková ochrana – 2 roky. Česká vláda se domnívá, že situace v Sýrii se za tu dobu může změnit a Syřané se budou moct vrátit domů.

Zatím tomu ale nic nenasvědčuje – Nimir tu je už od roku 2012 a dvouletou doplňkovou ochranu si musí stále obnovovat. A to se přitom doma snažil neplést ani do politiky, ani do civilních protestů, které se v Sýrii inspirovaly Arabským jarem, tedy protivládními demonstracemi v Tunisku v roce 2011.

Jak říká Nimir, v Sýrii to začalo jako občanské nepokoje proti korupci, špatným životním podmínkám a diktatuře Bašára Asada. Vláda je násilně potlačila a situace přerostla v ozbrojený konflikt, protože se mezi obyvatelstvo dostaly zbraně. Přinesly je tam mimo jiné skupiny konzervativních muslimských jednotek z Egypta, Tuniska a Afghánistánu.

„Život byl vážně hrozný. I když jste s režimem nebo s opozičními jednotkami neměli nic společného, žili jste v konstantním nebezpečí, že vás někdo zabije. Teď je v Sýrii skutečná válka," popisuje současnou situaci Nimir.

„Na jedné straně je oficiální režim, který dennodenně bombarduje většinu syrských měst, aby porazil protiasadovskou opozici. Na druhé straně je mnoho konzervativních islámských jednotek, které jsou přesvědčené, že přišly bránit civilní obyvatelstvo v Sýrii. Jenže upřímně řečeno je situace čím dál komplikovanější a je stále těžší říct, co je vlastně pravda. Myslím, že jediná pravda teď zní: v Sýrii je každý den zabíjeno civilní obyvatelstvo a hned tak to asi neskončí."

Bylo zřejmé, že dříve či později bude muset ortoped v damašské nemocnici ošetřit raněné z pouličních střetů. Bez ohledu na to, na jaké straně bojovali. Ošetřil jich asi 30 a odvedli ho do vězení. Poprvé na měsíc, po druhé na tři měsíce.

Když ho propouštěli, musel podepsat papír, že už nebude pomáhat raněným povstalcům, jinak ho uvězní potřetí a nadobro. Vládní agenti v civilu měli při potyčkách dobrý přehled i dostatečnou dokumentaci toho, kteří lékaři pomáhají a kteří se drží zpátky.

Nikdy nevíte, zda se přes hranice do Iráku skutečně dostanete, nebo ne

„Můžu říct, co dělali mému kolegovi z nemocnice, který byl zajatý se mnou. Byly to strašné věci. Vytrhávali mu nehty, dávali mu elektrické šoky, uráželi ho a říkali ošklivé věci. Podle nich se provinil, protože léčil lidi ve státní nemocnici a poskytoval první pomoc zraněným v přestřelkách mezi vládními a opozičními jednotkami," vypráví Nimir o poměrech, které ho donutily začít přemýšlet o emigraci.

„Tihle policisté přišli do nemocnice, vyrazili dveře operačního sálu a zatkli zraněné, doktory a nemocniční personál. Můj kolega byl ve vězení sedm měsíců, než jsem se tam s ním potkal. Za tu dobu zhubl ze 110 kilo na 75. Málem jsem ho nepoznal, byl to úplně jiný člověk."

Za to, že Nimir poskytoval první pomoc zraněným lidem, byl dvakrát uvězněn a vyslýchán.

„V cele 3 na 3 metry nás bylo 18. Takže jsme spali v polosedě polostoje. Nebyla tam elektřina a toaleta byla v téže místnosti – bez dveří. Jediný vodovodní kohoutek byl nad toaletou, takže tam jsme se museli mýt i chodit pít. Všude špína a hmyz. Každé dva dny nás po jednom brali na výslechy, kde se k nám chovali hrubě. Několikrát mi řekli, že mě tam nechají zemřít, že jsem udělal strašnou chybu, že jsem zlo pro Sýrii a terorista. Nakonec jsem jim řekl: „Ale mě nezajímá, na čí straně ti zranění byli. Já jsem na univerzitě složil přísahu, že musím dát první pomoc lidem v nouzi.“ A oni na to: „To není pravda, ošetřovat je nemusíš. Nejdřív musíš zavolat policejní vyšetřovatele a uvědomit vládu, že tam máš teroristy.“ Nepřesvědčil jsem je, pořád mě považovali za nepřítele státu," smutně uzavírá.

Tehdy odjel Nimir se synem do Česka. Jeho bratr, který zde za socialismu studoval a oženil se tu, pozval Nimirova syna, který chtěl zkusit studovat medicínu v zahraničí. Na měsíc s ním přijel i jeho otec Nimir. Po týdnu mu ale volala manželka, že se po něm doma sháněla policie.

Nimir pochopil vážnost situace a přikázal manželce, ať s dcerou okamžitě utečou do Libanonu a tam na české ambasádě požádají o sloučení rodiny. Sám požádal o azyl v Česku. Protože se za něj bratr zaručil, nemusel pobývat v uprchlických zařízeních.

Syn mezitím absolvoval roční kurz češtiny a úspěšně složil přijímací zkoušky na stomatologii. Na Univerzitě Karlově studuje v češtině, stejně jako osm dalších syrských studentů. Manželka s dcerou přijely za 8 měsíců.

„Abych pravdu řekl, můj útěk byl náhlý. Musel jsem si zachránit holý život, takže jsem nepřemýšlel o své klinice, bytě, práci. Byla to kritická situace a v takové myslíte jen na záchranu života, na peníze nemyslíte. Takže jsem se tady ocitnul nečekaně," začíná vyprávět svůj příběh Salman.

„Zpočátku jsem doufal, že se budu moct vrátit: třeba za měsíc nebo za dva. Opravdu jsem nepočítal, že bych tu mohl zůstat. V Sýrii byl celý můj život, moje rodina, příbuzní, zaměstnání, majetek. Ale postupně mi došlo, že o tohle všechno jsem přišel, že musím tady začít úplně od nuly. Díkybohu se ale tady o nás postaral můj skvělý bratr. V jeho bytě jsem strávil 11 měsíců, kdy jsem tady čekal na azyl a nemohl pracovat ani cestovat."

Uprchlický tábor v Iráku

Příběh Salmana Hasana z Iráku

Příběh Salmana Hasana je úplně odlišný, mimo jiné proto, že situace v Sýrii a Iráku byla úplně jiná. Salman pochází z dobré bagdádské rodiny, jeho děd byl šejchem, tedy vůdcem a soudcem svého kmene. Salman se od mládí učil nazpaměť korán a byl vychován v muslimské víře.

Později odjel studovat počítačové inženýrství do Německa. Tam, jak dnes říká, vedl nevázaný život, a konzumoval vše, čeho se měl dobrý muslim vystříhat. Život mu změnila nemoc: rakovina kůže a leukémie. Zbývaly mu měsíce života a lékař mu jako poslední naději nabídl nepříliš ozkoušenou terapii. Rozhodněte se a přijďte mi říct zítra, řekl Salmanovi. Večer potkal Salman v restauraci neoblíbeného a vysmívaného kolegu z univerzity. Ten mu nabídl, že se za něj pomodlí.

„Byl jsem indoktrinován: je to kaf‘r, nevěřící, je to křesťan. Nenech ho se tě dotknout. Ale on to udělal," vypráví Salman o svém podivném zážitku.

A tady začíná příběh Salmanova obrácení na křesťanskou víru, který podává ve stylu biblických uzdravení. Podle této verze mu již druhý den zmizely nádory na ruce a zlepšil se mu zrak. Nemohl také přestat myslet na setkání s tím, kdo se za něj předešlý večer pomodlil.

„V mé mysli byla jen tvář toho člověka a to, co opakoval: haleluja, haleluja. Nevěděl jsem tehdy, co ta slova znamenají. Ale bylo to setkání s živým bohem," vzpomíná.

Salman začal spolupracovat s křesťanskými charitativními organizacemi a pomáhat sociálně slabým včetně uprchlíků. Na víru v Krista obrátil i svoji rodinu v Iráku, kam se v roce 2003 vrátil po pádu Saddáma Husajna.

Víru promítá prakticky do každé své věty. Aktivně ji šíří i mezi muslimy v Evropě, které oslovuje klidně i na ulici. Setkává se kvůli tomu s výhružkami zabití. Ale to ho neodrazuje.

„Víte, společnost musí mít nějakou etiku, nějaké standardy. Kdyby se všichni chovali tak, jak se jim zlíbí, budeme žít v chaosu. Proto máme zákony. A já věřím, že ten, který stvořil lidstvo, ví, co je pro něj nejlepší. Proto šířím jeho zákon. A ten zní: poznej pravdu a miluj bližního svého," říká Salman o svém aktivním šíření víry.

Uprchlický tábor v Iráku

„Ale milovat někoho znamená, že ho nenecháte v nevědomosti, že ho necháte jít po špatné cestě, i když si myslí, že je správná. Není správné někoho urážet jen proto, že je křesťan nebo nenávidět ho, protože je Žid. Správně k tomu musíme přistupovat tak, že jsme všichni lidské bytosti a měli bychom si vychutnávat život v celém jeho bohatství se vzájemným respektem. Každý jsme jiný a je to tak správně. Naše rozdíly nemají být předmětem urážek, nenávisti, nebo jak se to děje na Blízkém východě, zabíjení."

Po pádu Saddáma Husajna a během přítomnosti amerických jednotek vznikla v Iráku nepřehledná situace. Politicky i společensky. Dříve spíše upozaďované náboženství se náhle stalo identifikačním znakem jednotlivých skupin obyvatelstva a křesťanům, často spojovaným se Západem a americkými jednotkami, připadla role původců špatných jevů ve společnosti.

Salmanův bratr pomáhal v organizaci podobné Červenému kříži a Salman se k němu připojil. Nejdřív spravoval počítačovou síť, poté začal nosit mrtvé a ošetřovat raněné a pomáhal křesťanským uprchlíkům. Potom autonomní muslimské milice jeho bratra zajaly, mučily a popravily.

„Byl to šok. Nemohl jsem věřit tomu, co se děje. Nerozuměl jsem tomu. Vrátit se domů byla pro mě radost, chtěl jsem své zemi pomoct. Ale to byl jen začátek. Pak jsem byl zajat já," vzpomíná Salman.

Zajat bude Salman ještě třikrát. Pokaždé jako zázrakem – jak ovšem říká on sám božím zásahem - přežije.

„Při třetím zajetí se mi únosce podíval přímo do tváře, všichni už byli zabití a já jsem měl přijít na řadu jako poslední. Podíval se na mě a zeptal se: „Proč to děláš?“ „Co dělám?“ ptal jsem se. „To, co děláš,“ na to on. „Ale co dělám? Pomáhám lidem, které vy chcete zabít,“ říkám. A on: „Ne, proč říkáš, že to děláš ve jménu Ježíše?“ Takže podle něj jsem mohl pomáhat, ale ne v Kristově jménu. Ale to jsem zase nemohl já."

Počtvrté ho zajali loni na falešném checkpointu na cestě z Bagdádu do severoiráckého Kirkuku. Byli to bojovníci organizace Islámský stát. Salmana vytáhli z auta pod záminkou, že vypadá jako Kurd. Jeho řidiče proto, že byl z turkménské menšiny.

„Vytáhněte ho ven a zabijte ho, je to Kurd. Vzali mi brýle z košile a mobil z náprsní kapsy. To je znamení, že vás zabijí, protože už tyto věci nebudete potřebovat," vypráví o horkých chvilkách Salman.

Uprchlický tábor v Iráku

„Když byl třikrát zajatý, tak jsme se vlastně ještě neznali. Potom počtvrté, co ho zajali, to už jsme byli i manželé. Nebyl to vůbec příjemný pocit, když jsem se to dozvěděla. Věřím, že se vždycky vrátí a jsme v kontaktu, i když ne v tak častém, protože tam má hodně práce mezi uprchlíky. A taky důvěřuji Bohu, že mi ho zase přiveze zpátky," komentuje Salmanova zajetí a další a další cesty do Iráku jeho manželka Kateřina.

Potkali se v Česku před pár lety, Salman jako uprchlík s azylem v Rumunsku. Salmanova rodina totiž musela opustit Bagdád a přesídlila se do města Kirkuk v severním Iráku.

„Takže vím, jaké to je být uprchlík, nejdřív jsem byl uprchlík ve své vlastní zemi. Neměl jsem občanku, peníze, nic – všechno jsem ztratil během jedné minuty. Takže jsem ani nemohl pokračovat do Evropy, neměl jsem nic ani k jídlu a pití a musel jsem nějak přežít. Ale bůh mé rodině pomohl a prostřednictvím té církevní charitativní organizace jsme dostali jídlo i práci. Pomáhali jsme i dalším lidem. Tehdy mě zajali po třetí, jak jsem vyprávěl. A moji bratři z charity mi potom říkali: „Uteč zpátky do Evropy, řekni tam, co se tady děje. Jak je islám brutální, ale také to, jak tu pomáhá Ježíš Kristus.“ To je lež, že islám je mírové náboženství," uzavírá Salman.

Islám neznamená ISIS

Náboženská situace v Iráku a Sýrii byla značně odlišná. Spíše sekulární Sýrie vedená příslušníky liberálnější, ší’itské sekty alavitů, byla do začátku občanské války považována za dobrý příklad soužití mnoha kultur.

Radikální sunnitská organizace Islámský stát vyšla z Iráku, a její bojůvky získaly moc i v Sýrii. Tohle je však z Evropy snadno přehlédnutelný fakt, jak zjistila rodina syrského lékaře Nimira. Ani ne tak on sám, protože své vyznání navenek neprojevuje. Jeho manželka a dcera však chodí v hidžábu.

„Omlouvám každého tady v Česku i jinde, když se dívají na islám skrz prsty. Znají ho jen z médií a ta se teď hodně věnují organizaci Islámský stát. S těmi články a reportážemi souhlasím, chápu, že islám z toho nevychází pozitivně. Chci vám ale říct: islám neznamená ISIS. Celé skupiny muslimů tuto organizaci neuznávají. Považujeme je za konzervativce, kteří s islámem nemají nic společného, chtějí jen zabíjet jinověrce i muslimy, domácí i cizince. Islám je mírové náboženství, respektujeme i další víry," vysvětluje Nimir.

„Můžu mluvit o své zkušenosti ze Sýrie: máme tam Židy, křesťany i muslimy. Žili jsme jako jedna rodina. Moji sousedé byli křesťané, běžně jsme se navštěvovali a chodili spolu do restaurací. Moje tchýně bydlela ve Starém Damašku a většina jejích sousedů byli Židé. Měla mezi nimi přátelé, navzájem se navštěvovali a měli dobré vztahy," popisuje své zkušenosti ze Sýrie.

Na kurdských území v Sýrii vládne dost nepřehledná situace

„A s těmi hidžáby…teď se chci zeptat já vás: všiml jsem si tu hodně jeptišek. Respektuji je, něco svým postojem vyjadřují, zasvětily svůj život jedné věci a šíří slovo boží. A mají také zakryté vlasy. Proč se na ně dívají lidé s respektem a na moji ženu se zakrytými vlasy, jako by byla z jiné planety? Nechápu, proč zdejší lidi tak děsí jiný vzhled," ptá se Nimir.

Na rozdíl od syrského muslima Nimira je irácký křesťan Salman k vazbě islámu a Islámského státu příkřejší.

„Jejich záměrem je zabíjet křesťany, muslimy a další menšiny. To je pravda. Ale to je přece zlo. Jejich cílem je vyčistit tu oblast od křesťanů, a to se jim podařilo. Zabíjejí členy dalších menšin, protože je považují za nevěřící psy. Zabíjejí i muslimy, protože se jednak chtějí dostat do ráje, a jednak si myslí, že nenásledují správně Alláha a Mohameda tak, jak je psáno. A svým způsobem mají pravdu. Protože bojovníci islámského státu Mohameda v jeho činech následují. Ale v jiných společnostech se snaží jeho čin vykládat a přizpůsobovat je životu své společnosti. A tím se odchylují od toho, co je psáno, a zaslouží si být zabiti," popisuje nebezpečnou situaci Salman.

Je zřejmé, že tváří v tvář takovému nebezpečí tisíce lidí opouštějí domovy a stávají se uprchlíky. Salman Hasan jde však ještě dál a tvrdí, že mnozí muslimové do Evropy ve skutečnosti vykonávají hidžru, tedy cestu s cílem opanovat evropský prostor. Jeho názor je však potřeba poslouchat pozorně. Od antiimigrační politické rétoriky se totiž v několika bodech odchyluje.

„Zastávám takový názor: opravdický uprchlík, který utrpěl ve válce, se do Evropy nedostane. Je to daleko, uprchlík nemá dokumenty a nemůže si je ani ve válečné zóně obstarat. Vyřídit si v Bagdádu nový pas bylo pro mě nesmírně složité. Takže uprchlík se do Evropy dostane velice těžko. Ale víme například, že Islámský stát v Libyi oficiálně prohlásil, že do Evropy posílá 500.000 běženců a polovina z nich budou naši džihádisté. A to se stalo, ti lidé přicházejí a Evropa jim z humanitárních důvodů dává azyl, protože jsou z válečné oblasti. Ale jsou to trojské koně," varuje Salman.

Uprchlický tábor v Iráku

„Na druhé straně – a tuto informaci máme od jednoho senátora v americkém kongresu - existují muslimské organizace, které pomáhají pašovat do Evropy muslimy a platí za to velké peníze. Platí třeba 20.000 dolarů za osobu, aby se nějakým způsobem do Evropy dostali. Znám jednoho takového bratra z muslimského prostředí, který se takto včera po několika týdnech dostal do Vídně. Tady mám od něj sms. Zajímavé je sledovat, v jakých zemích ty organizace operují: Turecko, Kuvajt, Saudská Arábie, Katar, Dubaj. Tyhle bohaté státy uprchlíky podporují. A naše otázka samozřejmě zní: proč tyhle muslimské uprchlíky nepřijímají muslimské země a radši platí těm lidem, ať jdou do Evropy?"

Tuto otázku si ostatně klade i Nimir Fehid. Každopádně každý žadatel o azyl prochází v Evropě takzvaným screeningem. Jeho přibližný průběh vysvětluje Magda Faltová ze Sdružení pro integraci a migraci.

„S každým žadatelem o mezinárodní ochranu a azyl se dělá individuální pohovor. Ten pohovorista se nejenom ptá na tu situaci v zemi původu, ale i na tu cestu migrační, na nějaké plány do budoucna, na rodinné vazby a podobně. A tyto informace se potom kontrolují s informacemi ze země původu, například pokud tvrdí, že byl v některém městě, které bylo napadeno ISIS, tak jestli je to ověřitelné z nějakých objektivních zdrojů, ze zpráv lidskoprávních organizací nebo jiných států a podobně. Někdy se kontaktují i české ambasády v zahraničí. A potom, pokud máme podezření, do toho vstupují bezpečnostní služby, které s tím dále pracují. Další věc je, že každý žadatel, uprchlík, který požádá v Evropě, je zaveden do schengenského informačního systému. Jsou mu vzaty otisky prstů a je identifikován i v té další cestě."

Jak nejlépe integrovat?

Kontrolou prochází i 152 iráckých uprchlíků, které teď Salman Hasan vytipoval na přesídlení do Česka v rámci projektu Generace 21. Jsou to většinou křesťané, ale stejně jako muslimy radí Salman ochránit je pouze dočasně.

Uprchlický tábor v Iráku

„Integrujte je po dobu, kdy je můžete poslat zpátky, až se zase situace změní. Já jsem pro toto řešení. Nejdůležitější ale je, abyste nezapomněli: to, že jsou muslimové, neznamená, že jim musíte sloužit. Oni jsou hosté a musí přijmout to, co nabízíte. To je problém islámu, že si klade požadavky. Některé evropské země jim moc ustupují. „Já nejím tohle maso,“ řekne nějaký uprchlík, „jím jenom halal.“ No ale je to přece uprchlík! Já jsem byl taky uprchlík a jedl jsem prach ze země a odpadky z koše – v mé vlastní zemi. Tak jak bych se mohl odvážit přijít do vaší země a požadovat, ať mi servírujete halal? Islám povoluje jíst vaše evropské jídlo, pokud je člověk v nouzi. Což uprchlíci jsou. Takže můžou jíst jako Češi nebo Němci. Ale nechtějí, protože chtějí, abyste ustoupili. A jakmile ustoupíte jednou, už musíte ustupovat pořád. A příklady z Británie, Německa, Belgie, nebo Švédska se zaváděním šaríi jsou dokumentované. Takže můj návrh řešení je: pomozte uprchlíkům. Pomozte jim žít důstojně. Ale podle vašich pravidel. Oni jsou hosté. A potom jim pomozte vrátit se do jejich země. To je podle mě nejlepší řešení."

Jenže jak moc výhodné je pro většinovou společnost držet uprchlíky v provizoriu? Jejich dočasné útočiště se někdy může změnit i v pobyt trvající desítky let. A jsou povolání, kde je potřeba se udržovat v obraze. Jako třeba lékařství.

„Aprobační zkouška se sestává ze tří kroků: písemné zkoušky z lékařských znalostí, potom musím půl roku pracovat víceméně zdarma v nějakém lékařském zařízení v Česku a na závěr musím v češtině složit ústní zkoušku před komisí. Potom mi tu bude uznán můj lékařský diplom. Takže teď udělám vše, co bude v mých silách, abych to splnil a mohl si tu najít práci," vysvětluje Nimir Fehid. Jeho žena si tu mezitím našla brigádu, on však musí čekat nejméně další rok, než bude moct vykonávat svoji profesi.

„Já jsem z něj měla dojem, že je trochu zklamaný. Je na něm vidět, že to je člověk velice pracovitý, cílevědomý, kterému strašně chybí jeho vlastní práce a člověk, který má velice kladný vztah k naší republice a nechápe, proč ty zábrany, aby se mohl zapojit a začít pracovat, proč jsou tak složité," říká rodinná přítelkyně Anna Hradílková.

„Děkuji velice české vládě, společnosti, zdejším lidem za to, jak byli milí…neudělali toho hodně, ale něco ano…Co bych ale vytkl je zacházení s uprchlíky. Pro ně je nejdůležitější se stát aktivními členy společnosti. Nejdůležitější je pochopitelně jazyk. Když budu umět česky, můžu pracovat, učit se a budovat tu svůj život. Myslím proto, že by se vláda měla soustředit na jazykové kurzy pro uprchlíky. Já jsem tohle nezažil. Ministerstvo vnitra mi nabídlo kurz, ale to bylo jen jednou týdně hodinu, různě pokročilí studenti z různých zemí dohromady. Bylo to k ničemu. Zkoušel jsem si pak zaplatit nějaké kurzy soukromě, ale byly dost drahé. Dvoutýdenní intenzivní kurz za 5-8000 korun. To je v mé situaci moc drahé," říká Nimir Fehid.

Uprchlický tábor v Iráku

Nakonec si jeden takový kurz zaplatil, protože jinak by se nepohnul z místa. Mezitím se jeho dcera provdala do Švédska a rodina tak může srovnávat přístup k uprchlíkům.

„Ve Švédsku dávají například Syřanům okamžitě trvalý pobyt. To jim značně ulehčuje pobyt, protože nežijí z roku na rok, ale mají dlouhodobější životní perspektivu. Uprchlíkům tam pomáhají sehnat byt a nezanedbatelné jsou i dávky. Nejdůležitější je ale podle mě jazyk. Každý uprchlík má povinnost chodit 2 roky do kurzů švédštiny, pět hodin denně. To je myslím dobrý základ pro integraci. Jakmile začnou mluvit švédsky, začnou je začleňovat do společnosti. Ptají se jich na jejich původní profesi a další dovednosti. Když je to třeba mechanik, tak ho pošlou na rekvalifikační kurz pro mechaniky, aby mohl povolání vykonávat i ve Švédsku. Upřímně řečeno, v Česku se mě nikdy nikdo nezeptal, co je moje původní profese."

A liší se i přístup takzvaných obyčejných lidí na ulici.

„Byl jsem překvapen, když mě na ulici ve Švédsku neznámí lidé zdravili. Tady v Česku občas někam přijdu, řeknu dobrý den a nikdo ani neodpoví," vypráví Nimir.

„Pokud mám být upřímný, uprchlíkům bych poradil, pokud by měli možnost, aby šli jinam než do Česka. Do Německa, do Švédska, Nizozemska, do Skandinávie obecně. Je to otevřenější společnost, budou se tam cítit pohodlněji, více přijati, dostane se jim více pomoci," říká Nimir Fehid.

On sám tu ale chce zůstat, v Česku, hlavně v Praze se mu líbí. Chce se naučit česky, složit aprobační zkoušku a pracovat jako lékař.

autor: Daniela Vrbová
Spustit audio