Dějiny KSČ aneb Jak nám v letech 1943 – 1948 vyvlastnili Československo

29. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Budovatelský plakát (50. léta)

Když se v Moskvě v březnu 1945 dohadoval vládní program, později nazvaný Košický, byli na to exiloví komunisté připraveni. Na rozdíl od demokratů, kteří z Londýna přiletěli s prázdnýma rukama. I to, že se Beneš vracel domů přes Moskvu, bylo symbolické - už v roce 1943 podepsala exilová vláda se SSSR Smlouvu o přátelství. Neznamená to, že už tehdy bylo rozhodnuto. Ale cesta byla nastoupena.

Jít po stopách odumírání československé demokracie mezi prosincem 1943 a únorem 1948, znamená sledovat mnoho omylů a překážek, které si demokraté sami naordinovali.

Čtěte také

Každý z nich – například obsazení nově vzniklého ministerstva informací komunistickou stranou – sám o sobě mohl křehkou poválečnou demokracii poznamenat. Jejich kombinace a množství způsobily, že už v létě, nejpozději na podzim 1947 bylo „vymalováno“.

Cesta k převzetí moci komunisty byla otevřená a sejít z ní by znamenalo pustit se do tvrdého střetu s KSČ s nejasným výsledkem. Nic takového demokratické strany nepodstoupily.

Volte si koho chcete

Jednoznačný problém byl: využít poválečnou radikalitu k odstranění politických soupeřů byla nejen hanebnost, ale také neprozíravost, na které se přesto všichni shodli. A ze které se zrodila takzvaná Národní fronta, v podstatě vláda bez opozice.

Jan Masaryk nebyl pro demokraty osobností, na kterou by mohli spoléhat.

To, co se na konci války v Moskvě ve spolupráci demokratických stran a komunistů upeklo, fungovalo až do listopadu 1989. Kdo tedy od května 1945 zůstával komunistům jako politický oponent? Národní socialisté, sociální demokraté a lidovci. S výjimkou lidovců opět socialisticky zaměřené strany.

Klíčová křesla pro KSČ

V poválečných vládách třetí republiky, což byla první a druhá Fierlingerova a první Gottwaldova vláda, měli komunisté, navíc rozděleni na českou a slovenskou část, a tím pádem mocensky zdvojeni, podstatnou výhodu už rozdělením ministerských křesel.

Čtěte také

Kromě ministerstva informací dostala KSČ školství pro Zdeňka Nejedlého, absolutně klíčové ministerstvo vnitra pro Václava Noska. Přes papírového nestraníka Ludvíka Svobodu měli komunisté podchycenu i armádu, nemluvě o předsedovi vlády Fierlingerovi, který prakticky dělal komunistickou politiku, ač byl sociální demokrat.

Ostatně sociální demokracie ve snaze definovat svou úlohu vedle KSČ, sahala často k radikálnější politice než komunisté, například nejvíc tlačila na znárodňovací pilu. KSČ se podařilo ovládnout i samosprávu skrz novou síť Národních výborů – i v těchto orgánech měla už dlouho před únorem navrch.

Volby 1946 přinesly zajímavý výsledek: zatímco v české části země zvítězila KSČ, na Slovensku Demokratická strana. To bylo pro KSČ nepříjemné a byl to důsledek toho, že se nepodařil komunistický plán zdiskreditovat nekomunisty, jako pokračovatele luďáků a slovenských fašistů.

Pokud by demokratičtí ministři podali demisi, střet by přišel o víc než půl roku dřív.

Výsledek voleb neinspiroval české demokraty k intenzivnější spolupráci s Demokratickou stranou a včasnější oponentuře komunistické politice. Naopak: komunisté zintenzivnili výpady vůči slovenské pravici.

Výsledkem byla akce Gustáva Husáka v čele takzvaného Sboru pověřenců z podzimu 1947, generálka na únorový převrat. Mocenské prostředky, které slovenští komunisté použili včetně pouličního nátlaku, měly demokraty varovat.

Gottwaldovo kouzlo a Masarykova slabost

Tři poválečné roky jsou spjaty s kultem Klementa Gottwalda. Předválečný bouřlivák byl zapomenut a celá politická scéna se klaněla státníkovi, který postupoval rozvážně, otcovsky, neradikálně, důsledně, zkrátka takříkajíc národně-frontovně.

Čtěte také

I u demokratů vzbuzoval jistou míru důvěry – unikátní svědectví přinášejí rozhovory Jiřího Kárneta s Ferdinandem Peroutkou natočené v New Yorku koncem 60. let, kdy Peroutka vzpomíná na setkání s Gottwaldem v letech 1946 až 1947.

S Gottwaldovou politickou silou ostře kontrastuje pozice ministra zahraničí Jana Masaryka. Nebyl pro demokraty osobností, na kterou by mohli spoléhat. Při každé příležitosti dával najevo, že je ministrem zahraničí v zemi, která ani náznakem nepůjde do polemiky se Sověty, natož do konfliktu, a setrval v tomto postoji až do hořkého konce.

Masarykův postoj se projevil v létě 1947, kdy československá vláda nejprve přijala usnesení o připojení k Marshallovu plánu, americké hospodářské pomoci Evropě.

Po návštěvě vládní delegace v Moskvě „se došlo“ k jednoznačnému závěru – jestliže by si SSSR vyložil naši účast na Marshallově plánu jako akt nepřátelství, účasti se vzdáme. Masaryk ani jiní demokraté nepodali po návratu z Moskvy demisi.

První poválečný ministr zahraničí Jan Masaryk zemřel v noci z 9. na 10. března 1948 po pádu z okna svého služebního bytu v Černínském paláci

Historie nezná co by kdyby, přesto se dá soudit, že pokud by ji demokratičtí ministři podali, zásadní střet by přišel o víc než půl roku dříve.

Těžko soudit, zda by to zachránilo demokracii v Československu, ale v každém případě by prohrála čestněji. Ani o prezidenta Beneše se v létě 1947 demokraté opřít nemohli. Byl postižen rozsáhlým záchvatem mozkové mrtvice a tři měsíce prakticky neúřadoval. 

Více si poslechněte v audiozáznamu.

  • Rozhlasový dokument je jedním z nejnáročnějších žánrů. Obsahuje v sobě jak zpravodajství, tak publicistiku, slovesnou tvorbu i specifickou práci s hudebním designem. V minulém roce vzniklo v rozhlase 853 dokumentů a jejich poslech by vám zabral 23 325 minut. Podívejte se na další fakta o rozhlasu na webu nasecislahraji.cz.
Naše čísla hrají... s vámi
autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související