Daniel Kroupa: Poučení alchymisty o vědě

Pro jedny se stala skoro náboženstvím a jediným zdrojem záchrany, jiní jsou rozčarováni zjištěním, že vědci mají na některé věci protichůdné názory a odvracejí se k od nich k různým šarlatánům. O nich pak předpokládají, že mají jakési alternativní, a tedy dokonalejší vědění. Vyvrátit jim to neumím, protože po pravé moudrosti sice stále toužím, ale po pravdě přiznávám, že jsem jí zatím nedosáhl.

Čtěte také

Návrat USA k Pařížské klimatické dohodě je jen začátek. Bidenově administrativě nechybí velké ambice

Když jsem se ale kdysi zajímal o to, jaký je vztah mezi moudrostí a vědou, dostal se mi do ruky zajímavý traktát polského alchymisty Michala Sendivoje ze Skorska, který ledacos vysvětlil. Pobýval na dvoře Rudolfa II., jehož svým experimentem přesvědčil o důležitosti tohoto učení. Vděčíme mu za některé chemické poznatky týkající se například hoření, dusičnanu draselného nebo životně důležité složky vzduchu, kterou dnes nazýváme kyslíkem. Jeho kniha Tractatus de Lapide Philosophorum – Novum Lumen Chymicum stála za studium i takovým veličinám, jako byl Isaac Newton nebo Antoine Lavoisier.

Sendivoj ve spisku, který jsem četl, píše o dialogu alchymisty s krásnou paní jménem Natura, tedy příroda, ve kterém jí onen badatel klade pokorné otázky. Dostává na ně laskavé, ale poněkud vyhýbavé odpovědi. Přesto ale je krůček za krůčkem veden k hlubokému poznání o přírodě i o sobě, tedy k pravé moudrosti. Když se pak z netrpělivosti a z chtivosti chce dalších darů domoct násilím, krásná dárkyně poznání zmizí a z živé přírody, která byla partnerem člověka, se stane jenom mrtvá hmota. Věda zůstala bez moudrosti.

Opustili jsme přírodu

Čtěte také

Aktivistka Lucie Smolková: Vize pro klima. Nemáme jistotu, jaký bude svět a jestli v něm bude k žití

Tento příběh z počátku novověku svým způsobem vystihuje situaci, ve které se nacházíme i dnes. Příroda se pro nás stala pouhou zásobárnou surovin a energií, o které se domníváme, že ji můžeme beztrestně rabovat pro náš blahobyt a pro naše neukojitelné žádosti. Věda už neslouží na prvním místě vědění o celku přírody, ale stala se převážně výzkumem, na který navazuje vývoj technologie a výroba prostředků sloužících k uspokojování potřeb na základě poptávky na trhu. V osvícenství, z jehož odkazu stále žijeme, matematická přírodověda nahradila náboženství. Lidé uvěřili, že s její pomocí se mohou zachránit sami i bez Boha, podobně jako se baron Prášil sám za vlasy vytáhnul z bahna i s koněm.

Jenže předpokladem, ze kterého tyto představy nevědomě vycházejí, je, že příroda je pouhým předmětem a člověk žije kdesi mimo ni. Ekologická krize, klimatická změna i pandemie tuto iluzi boří a připomínají nám, že jako tělesné bytosti jsme její součástí. Snad ji svým duchem dokážeme trochu překračovat, ale vymanit se z ní nemůžeme. Pokud ji na své planetě budeme ničit, zničíme i podmínky vlastního života.

Filozof a pedagog Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Daniel Kroupa|foto:Ladislav Němec/MAFRA,Profimedia

Věda, která se stala technologií, je dobrým sluhou, ale špatným pánem: nepřináší nám moudrost ani spásu. Její poznatky nejsou definitivní, ale podléhají neustálé revizi, ověřování experimenty a výsledky jsou předmětem diskuzí, ve kterých se střetávají různé názory. Právě díky tomu věda dokázala vyvinout tak úžasné technické prostředky. Jestli je dokážeme moudře využít, už ovšem nechává na nás. Léky, které produkuje, sice nepřinášejí spásu, ale přece jen udržují naše zdraví a zachraňují naše životy. O to, aby ty zachráněné životy měly smysl, se však musíme postarat sami.

Autor je filozof a pedagog