Daniel Kroupa: Potíže s liberalismem
Zmatené pojmy plodí zmatené myšlenky a ty zase zmatené skutky. Tak je tomu i s pojmem liberalismus.
Před 30 lety se k němu hlásili skoro všichni, kdo chtěli být pravicoví, dnes je toto slovo synonymem levice. Tehdy přesněji: pravice, liberální konzervativci nejen u nás, ale i ve světě, prosazovali liberální demokracii, liberální tržní hospodářství a liberální mezinárodní obchod.
Čtěte také
To se však po světové finanční krizi v roce 2008 stávalo, právem či neprávem, poněkud nepopulárním. V současné době se na pravé straně politického spektra do popředí tlačí neliberální konzervativci, kteří hovoří o ochraně tradičních hodnot proti liberalismu.
Liberalismus, nazývaný nyní progresivní, je spojován s politickou korektností, multikulturalismem, promigrační politikou, feminismem, ochranou menšin a právy LGBT. I zde nacházíme paradox, protože ideálem tohoto liberalismu už není libertas, svoboda, ale rovnost: rasová, etnická, sociální a rovnost mužů a žen.
Proč se tedy tento směr také nazývá liberalismem? Inu proto, že jeho cílem sice není svoboda, ale osvobození člověka od útlaku, který je údajně způsobován tradiční nerovností.
Liberální demokracie
Čtěte také
Viníkem jsou tradiční instituce, které v nových generacích reprodukují zděděné vztahy nadřazenosti a podřazenosti, hlavně rodina a církve. Radikální forma progresivního liberalismu proto prosazuje odstranění těchto institucí a nastolení rovnosti: nejlépe hned!
Progresivní liberalismus v západních zemích má dnes převahu v akademickém prostředí, v kultuře i v médiích. Opírá se o poznatky sociálních věd, disponuje argumenty, jimiž přesvědčuje vzdělanější část společnosti a má v jednotlivých oblastech propracovanou strategii, jak se prosadit politicky.
Neliberální konzervatismus je naproti tomu reakční a neohrabaný. Reakční proto, že nemá vlastní politickou agendu a pouze reaguje na to, co předkládají druzí.
Má na své straně zavedený způsob života, tradiční předsudky a hněv méně vzdělaných lidových vrstev, zklamaných globalizací a volajících po ochranářství. Je to ale zázemí stále ještě početně silnějších, než mají jejich protivníci.
Liberální demokracie, dílo klasického liberalismu, je nyní terčem útoků jak tradicionalistů, tak pokrokářů. Těm prvním vadí, že v tomto řádu zůstávají na spodních příčkách společenského žebříčku, ale hlavně to, že v rámci férových pravidel ponechává volné pole působnosti těch druhých.
A pro ty druhé, kterým nestačí klasický princip rovnosti před zákonem, zase vadí, že liberálně demokratický řád obsahuje příliš mnoho překážek k nastolení rovnosti faktické.
Pokud by se ale tradicionalistům a pokrokářům podařilo tyto překážky odstranit, tedy zrušit vládu zákona, dělbu moci, nezávislé soudnictví a média, občanskou společnost, zůstala by jen moc nespoutaná pravidly a bez překážek. Moc, která by likvidovala i ty, kteří ji stvořili. Tak, jako se to opakovaně stalo v minulosti, z níž se někteří lidé nedokáží poučit.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
