Daniel Kroupa: O lásce a smrti

Zabývala se divadlem. Potom se vdala, měla tři děti a kupu vnoučat. V polovině osmdesátých let dostala zákeřnou nemoc a postupně ochrnula. Dlouhá desetiletí trpěla depresemi a byla na vozíku. Měla však štěstí – obklopovala ji rodina a manžel se o ni vzorně staral.

Čtěte také

Petr Fischer: Proměny lásky

Možná si někdo řekne, co je to za štěstí žít s takovým postižením. Ale ano, je to velké štěstí mít někoho, kdo vás miluje, kdo vás nenechá ve štychu, když jste bezmocní. Možná, že když za mlada byli zamilovaní, jí ten mládenec sliboval, jak se tak říkalo, že ji na rukou bude nosit, ale netušil, že se to splní doslova. A nejen že nosil, ale řešil všechny ty nepříjemné tělesné věci, o kterých se nemluví. Měla vlastně šťastný život, protože poznala opravdovou lásku.

Nedávno jsem měl rozhovor s mladou dívkou, která mně líčila svoje představy o životě. Vdávat se nehodlá, protože na sebe nechce brát závazky a chce si užívat podle svého. Je to teď taková móda, že se mladí lidé nežení a nevdávají a žijí raději „single“. Paradoxně v době, kdy jiní zápasí o právo na manželství.

Dokud nás smrt nerozdělí

Ale ani oni to manželství vesměs nechápou postaru, tedy jako závazek vzájemné lásky na celý život – „dokud nás smrt nerozdělí“. Taková láska je jiná než pouhé zamilování se, které vydrží jen chvilku.  Člověk, který opravdu miluje, více než na sebe a na své potěšení myslí na druhého. Chce se mu oddat úplně a napořád a totéž čeká od něho. Proto je schopen s ním vydržet i ve chvíli, kdy je nemocný, kdy ztratí svou přitažlivost a kdy není sám schopen se o sebe postarat.

Šířící se móda části mladé generace nevázat se v manželství souvisí zřejmě s pojetím života, které na první místo staví společenský status daný vyššími příjmy, kariéru, užívání a požitky. Jsou však stále mezi námi lidé, kteří svůj život chápou jako poslání udělat na světě něco dobrého pro ostatní. Někteří z nich rovněž zůstávají sami, protože jsou oddáni takovému cíli úplně. Jsou zkrátka zcela zaměřeni na své povolání. Většina ale za jeho součást považuje vytváření společenství, včetně takového, v němž mohou svou touhu po pravé lásce naplnit úplně.

Děti, které jsou plodem takového vztahu a samy zakusí jeho působení na sobě, mají nejlepší podmínky k tomu, aby mohly rozvinout svoje schopnosti. Milujícím rodičům totiž nejde o to, aby se jejich děti staly cvičenými opičkami, s nimiž by se pak mohli chlubit před známými, ale sledují to, aby se i jejich potomci naučili žít pro někoho jiného nebo pro něco, co jiným pomůže. Vedou je k samostatnosti, ke schopnosti převzít odpovědnost za sebe i za druhé, což je základem svobodného jednání. Když se to povede, děti jim to vrátí tím, že se o ně postarají ve stáří.

Filozof a pedagog Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Daniel Kroupa|foto:Ladislav Němec/MAFRA, Profimedia

Ance se to podařilo a její život i přes všechna strašná trápení díky tomu nebyl marný. Manžel ani děti ji v tom nenechali. Říkám si, co by s ní asi bylo, kdyby se v mládí rozhodla žít „single“.

Autor je filozof a pedagog