Petr Fischer: Proměny lásky

Jistě, má to své symbolické důvody, protože pokud si mají být všichni lidé rovni, jak předpokládá český právní řád, pak by měli mít všichni možnost vzít se, ať už jsou modří, žlutí, nebo zelení, ať se milují stejno-, nebo různopohlavně.

Čtěte také

Manželství párů stejného pohlaví přinese nová práva, ale i povinnosti. Pomůže hlavně dětem, říká právnička

Ale přece jen prát se o právo nechat se svázat chapadly instituce, která je v dějinném rozkladu, to už je na bojovníky proti diskriminaci a za svobodně zvolenou identitu, kterým je třeba držet palce, přece jen trochu nedůsledný postup.

Moderní manželství je v krizi minimálně od konce 50. let minulého století. Tehdy vtrhla do světa pilulka proti početí a začala sexuální revoluce. Uvolnění z pout povinnosti plodit postavilo manželství do jiného světla. Objevila se genderově, finančně, společensky velmi nespravedlivá instituce, kterou tyto vnitřní rozpory trhají na kusy, jak je vidět i na vysoké rozvodovosti nebo absenci vdavek a ženění – to jsou velmi důležité znaky pozdní modernity. Masově podporovaná touha po svobodě „užívání života“ a realizace sama sebe se najednou uvolnila s nevídanou silou a manželství přestalo být ochrannou institucí řádu měšťanské společnosti, ale brzdou její proměny.

Ti, co jsou venku a chtějí dovnitř

Proto také stále více lidí odmítá do takového spojení vstoupit, chápou manželství jako past, kterou společnost nastražila na svobodné lidi a která je příliš velkou cenou za to – jak kdesi píše Immanuel Kant –, že tak získáváme „právo na pohlavní orgány toho druhého“.

Čtěte také

Manželství přináší do společnosti nový život, to homosexuální páry nedokáží, říká lidovecký poslanec

Manželství je více právní formou než potvrzením hlubšího propojení dvou svobodných bytostí, ale upřímně řečeno, manželský svazek, podobně jako jeho západní doplněk celibát, vznikal jako majetková záruka rodiny, v případě vyloučení manželství celibátem pak jako potvrzení, že žádná rodina, žádný citový vztah nepřipraví církev o vlastnictví.

Pokud tedy chtějí dnes i páry stejného nebo jakéhokoliv jiného pohlaví získat právo na uzavření sňatku, je to především kvůli vyrovnání v majetkové a právní oblasti. Jistě, že se tu nikdo zcela neoprostí od romantické představy veřejného slibu věrnosti, přece jen jsme lidé, toto právo ale souvisí se zvykovým rituálem, který se radostně vykonává až na základech majetkově-právního aktu, ne naopak.

Všichni dnes mají právo milovat se, jak chtějí, mohou spolu žít až do smrti, vstup do rozpadající se instituce manželství vytváří právní a majetkové subjekty, ne vnitřně rozhodnuté a odpovědné svobodné lidi. Přesto, nebo právě proto by měli mít všichni právo o takovou hroutící se instituci opřít své já i my, jakkoliv je zřejmé, že rozšířením manželského svazku na všechny možné kombinace vztahů se problém této instituce a její krize nijak neřeší.

Petr Fischer|foto:Český rozhlas

Pozdní modernita je navíc mimořádně rychlá doba a už dnes staví před oživovanou instituci manželství nové problémy, například polyamorii. Láska k více lidem, konzumovaná tady a teď najednou, už nemusí být jen nějakou zvrácenou módou, jakou bývala a pro mnohé diskutéry dodnes je i homosexualita, a stejně tak polymamorici možná jednou budou chtít, aby měli zajištěný svůj rámec společenského uznání v systému práva. Potřeba právního a majetkového uzemnění se evidentně nemění ani s proměnami lásky, která je v manželství přesto pořád stejná. „Manželství mi připomíná klec,“ píše už v 16. století Michel de Montaigne. „Vidím ptáky, kteří jsou venku a chtějí se dostat dovnitř. A ti, kteří jsou uvnitř, se stejně zoufale chtějí dostat ven.“

Autor je komentátor časopisu Euro