Iva Tereza Grosskopfová: Člověk není robot
Vědci dnes usilovně hledají cosi jako perpetuum mobile mládí. Je tendence prodloužit život do nekonečna. Samozřejmě ten mladistvý. Já se domnívám, že víc než délka života, či věčné mládí, je důležité, jak je prožitý a jakou stopu každý z nás zanechá...
Podělím se o několik příběhů z poslední doby.
Do kavárny, kde jsem seděla, přišly dvě ženy a s nimi asi tříleté dítě. Usedly ke stolku s kávou, a aby dítě nezlobilo, dostalo mobil. Ženy spolu zaujatě diskutovaly. Plán s mobilem ovšem nevyšel. Dítě se intenzivně dožadovalo pozornosti matky, která si ho nevšímala a dál vedla konverzaci s kamarádkou.
Čtěte také
Klučík zvedal ručičky směrem k matce. Žádný zájem. Začal tedy bouchat mobilem o stolek. To mladou ženu konečně přimělo k akci. Zařvala na dítě: „To se nedělá!“ Prudce s ním trhla, vytrhla mu mobil z ruky a plačícího chlapečka doslova vhodila do kočárku.
Nedávno jsem se potkala s několika ženami, které přišly o děti. Buď je porodily mrtvé, nebo se narodily, ale zemřely ani ne v roce života. Nehrálo roli, zda se to stalo nedávno, či před lety. Všechny ženy by vrátily čas, jen aby mohly v rukách držet a objímat své dítě.
Čtěte také
Jedna z nich, které se teprve před půlrokem narodila mrtvá dvojčata a má doma ještě tříletou dceru, říkala: „Změnila jsem pohled na život i čas. Nejdůležitější je moment, který strávím společně s tím, koho miluji. Nebude se nikdy opakovat. Pokud bych ho promeškala, nemusím dostat druhou šanci. Když si chce dcera hrát, vypnu brambory, které vařímm a hrajeme si. Co víc si můžeme dát, než svůj čas a objetí?! Všechno tak rychle letí!“
A já dodávám: láska a pozornost rodičů je nezastupitelná. Když chybí, zvlášť ta mateřská, může to dítě poznamenat na celý život.
Svůj čas
A ještě vám řeknu příběh z jiné kavárny. Tahle místa s dobrým kafem občas navštěvuji, nejen kvůli kávě samotné, ale proto, že změna prostředí zafunguje a psaní textů jde lépe. A občas mne zaujmou někteří návštěvníci. Je to taková banka inspirace.
Seděla jsem a pracovala na nějakém textu. K vedlejšímu stolu si přisedli muž a žena. Z jejich hovoru vyplynulo, že jsou rodiči desetiletého chlapce. Běžně neposlouchám, o čem se lidé baví. Ale když mne něčím zaujmou, napnu uši, co to jde. Zbystřila jsem.
Čtěte také
Bavili se o tom, že jejich syn se ptal, proč jeho spolužáci ve volném čase jen hrají počítačové hry, v nichž je ten, kdo neuspěje, zabit a nechodí třeba ven? Rodiče diskutovali o tom, jak jsou rádi, že se svému synovi věnují, vysvětlují věci, jezdí na výlety.
Ono se to vrací. Jejich syn dokáže pomoct druhým, má radost z maličkostí a všímá si souvislostí. Rodiče uzavřeli, že je to tím, že mu nabídli něco lepšího, než počítačové hry – svůj čas. A nelitují toho.
Když jsem odcházela, zastavila jsem se u jejich stolu a přiznala, že jsem zaslechla kus jejich rozhovoru a že je za jejich přístup obdivuji. Oni na to, že obdivují svého syna, že dokáže být svůj přes všechen tlak okolí… Musím přiznat, že já také.
Autorka je publicistka a dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
