Daniel Kroupa: Beztrestná vlastizrada

Záhy poté se zhroutila cenzura, cesty do zahraničí se povolovaly v masovém měřítku, bylo možné zakládat rozmanitá sdružení a družstva mohla v omezené míře podnikat.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Existenční dilema sociální demokracie

Hospodářské, kulturní a společenské oživení, které následovalo, vstoupilo do historie jako pražské jaro. Lidé se přestali bát svobodně mluvit nejen o politických poměrech, o zločinech proti lidskosti napáchaných komunisty zejména v 50. letech.

Reformy a reformátoři se těšili masové podpoře; proti nim se stavěli jenom straničtí aparátníci, kteří museli opouštět funkce, které zastávali nikoli pro své odborné kompetence, ale pouze díky svému členství v komunistické straně a oddané věrnosti stranické linii.

Uplatňování čtvrtého článku ústavy o vedoucí úloze komunistické strany totiž vyžadovalo, aby ve vedení každého podniku každé organizace seděl nějaký soudruh, který jediné co musel umět, bylo být dobrým soudruhem.

Za co si můžeme sami

Až do roku 1968 platilo, že k tomu, aby někdo byl „dobrým soudruhem“ stačí věřit „straně“, protože jedině ona, jakožto předvoj dělnické třídy, je nositelkou historického poslání vybudovat beztřídní společnost.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Zásahy proti moskevským demonstrantům nejde srovnávat s těmi v demokracii

Tato strana se nemohla mýlit, mysleli si tito „dobří soudruzi“, když po převzetí moci v únoru v roce 1948 přesně v souladu s marxisticko-leninskou teorií zavedla diktaturu proletariátu a tvrdě zatočila s třídními nepřáteli, jako byla Milada Horáková i se zrádci ve vlastních řadách jako Rudolf Slánský. Jak to, že Dubčekovo vedení komunistické strany dopustilo, aby ti, kteří třídnímu boji zasvětili život, byli najednou vláčeni tiskem jako zločinci?

Nespokojení neostalinisté, kterých byla výrazná menšina ve straně i v národě, upínali své naděje k Sovětskému svazu. Ten jediný mohl učinit řádění „plíživé kontrarevoluce“, jak nazývali reformní snažení vedení strany a státu, přítrž. A učinil.

Vstup vojsk 21. srpna 1968 nazývali proto „internacionální bratrskou pomocí“ a byli prvními, kdo se hlásil do služeb okupační moci. Byli oním „tvrdým jádrem strany“, které umožnilo okupantům uskutečnit takzvanou konsolidaci poměrů. V uniformách Lidových milicí a s ostře nabitými zbraněmi při prvním výročí vstupu vojsk potlačovali demonstrace a někteří z nich dokonce stříleli do davu.

Daniel Kroupa|foto: Jana Přinosilová

Z hlediska zdravého rozumu i z hlediska práva se naši neostalinisté a jejich pomocníci dopustili zločinu vlastizrady tím, že ve spojení s cizí mocí pomohli svrhnout legální vládu, nastolit vládu poslušnou okupantů, která terorizovala ostatní občany naší republiky a dlouhodobě je zbavila práv a svobod, které přísluší každému člověku, protože je člověkem.

Protože ani po obnovení svobody a demokracie nebyli za své činy souzeni a potrestáni, tváří se dnes jakoby se nic nestalo a někteří z nich se vracejí do vysokých státních funkcí. Za to už nemůže sovětské Rusko; za to si můžeme sami.