Daniel Kroupa: Adventní nálada
Mluvíme-li obvykle o náladách jako o tom, jak se momentálně cítíme, nemělo by nám uniknout, že jsou zde ještě nálady trvalejší a hlubší, které podmiňují naše porozumění světu, naše rozhodování i naše jednání. I ony se časem mění, ale nebývají tak pomíjivé jako chvilkové pocity.
Provázejí nás na cestě životem, aniž si je přímo uvědomujeme, utvářejí naše postoje k životu a teprve zpětně, s odstupem zjišťujeme, že na tom, co jsme vykonali či nevykonali, měly svůj podíl. Změnit takovou životní náladu bývá nesnadné a vyžaduje aktivní úsilí naše i druhých. Takové proměny lze totiž nejlépe dosáhnout spolu s ostatními.
Čtěte také
V náboženské tradici k tomuto cíli přispívá slavení svátků. V našem všedním pachtění a každodenním obstarávání potřeb k dobrému živobytí nemáme čas ani možnost udělat něco se sebou a změnit svůj postoj k životu. Teprve když z této každodennosti, zaměřené k jednotlivostem, které nás trápí, vystoupíme a ve slavnostní atmosféře usedneme k hostině, můžeme zahlédnout celek.
Platí to i o svátcích vánočních, kterým navíc předchází čtyřtýdenní příprava nazývaná „advent“. Právě ona má pomoci změnit naši životní náladu k tomu, abychom byli schopni přijmout tajemné poselství související s narozením Ježíše Krista. Koho žádné zprávy nezajímají, kdo je neočekává, kdo nedoufá, že by se mohl dozvědět něco důležitého nebo kdo nic takového ani nechce slyšet, tomu ani ta nejlepší novina do srdce nepronikne.
O potřebách lidí kolem nás
Advent je naopak příležitostí probudit v sobě očekávání, že ponuré vyhlídky, které do nás pumpují sdělovací prostředky, jako je rostoucí drahota, nemoci, krize, války, oteplování planety a její zkáza nemusí být a nejsou posledním slovem.
Čtěte také
Nejde při tom o nějakou snahu vyhnout se odpovědnosti nebo se upínat k nějaké utopii, která je beztak neuskutečnitelná. Naproti tomu člověk vynaloží všechno své úsilí, aby napravil, co napravit může, když je zde naděje, že to, co už nezmůže, dotáhne někdo mocnější. Každá zpráva o tom, že tato naděje není marná, je dobrá.
Křesťané za posla této dobré zprávy považují Ježíše Krista, který její platnost stvrdil smrtí na kříži. Na narození někoho takového čekali lidé od věků a prožívali první advent. Ti, kteří se dočkali a přijali jej jako božího syna, měli radost, že konečně přišel.
Stali se křesťany a po jeho ukřižování a vzkříšení prožívají druhý advent v očekávání, že se naplní příslib jeho druhého příchodu ve slávě a moci. Jsou přesvědčeni, že člověk svou činností nemůže spasit sám sebe a že pomoc musí přijít od toho, který jej stvořil jako svůj obraz.
Svou nečinností ale člověk také může o svou spásu přijít, protože bude souzen podle svých skutků: podle toho, zda z čisté lásky napojil žíznícího a nasytil hladovějícího chudáka vedle sebe, v němž žíznil a hladověl sám Ježíš. Tak jako on vydal sám sebe na smrt, aby zachránil druhé, i křesťané mají dávat sami sebe druhým v nezištných darech, zejména těm nejpotřebnějším.
A tak je advent také dobou přemýšlení o potřebách lidí kolem nás a sháněním dárků. Prožívají ho tak i ti, kteří si onen náboženský obsah neosvojili, ale snaha udělat radost ostatním jim přece jen není cizí. I oni tak mají účast na proměně, kterou přináší adventní nálada.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.