Co si myslel Karel Čapek o politice? Milena Steinmasslová připravila z jeho citací divadelní hru

„Bla, bla, bla, blááá…“ Ten poslední zvuk už zní jako zvracení. I tak vypadá jedna ze scén této experimentální hry. A docela dobře popisuje, jak se mnoho lidí dívá na politiku.

Čtěte také

„Lidé a svět jsou nástrojem.“ Koukolík vydal další knihu o deprivantech: Sociálně úspěšní psychopati

Sotva kdo dnes ještě věří, že politika je služba veřejnosti, i když to sami politici rádi říkají.

Do politiky prý vstupují egocentrici, kteří si v ní chtějí něco dokázat, naplnit své osobní zájmy, ovládat druhé či prostě jen udělat kariéru. Přesně v tom duchu, jak je už před lety ve své úspěšné knize Vzpoura deprivantů popsal neuropatolog František Koukolík.

Fakt, že se z politiky vytratil polistopadový étos a že se stala hřištěm nejrůznějších populistů a demagogů, kteří ji zneužívají pro vlastní prospěch, už dlouho znepokojuje herečku Milenu Steinmasslovou. A protože nechtěla jenom planě nadávat na poměry, jako to dělá většina z nás, rozhodla se něco udělat.

A tím něčím se stala divadelní hra Politikárium.

Steinmasslová dlouhé měsíce procházela texty Karla Čapka, jeho články, romány, povídky a fejetony, až z nich vybrala myšlenky, které politiku glosují a charakterizují. A k jejímu překvapení z těchto citací začal vznikat experimentální text, který si řekl o jevištní ztvárnění.

Studenti: Politika nás dřív moc nezajímala

Nastudování hry se chopili studenti Pražské konzervatoře pod vedením režisérky Kateřiny Ivákové. Přiznávají, že z počátku, při prvním čtení hry, byli z celého textu dost vyjevení. Neuměli si představit, jak bude možné dostat ty často velmi složité myšlenky na scénu.

Čtěte také

Sto let po Čapkově R.U.R. začínají svět ovládat roboti. V USA se stále častěji používají ve službách

Taky se jim nechtělo věřit, že jsou tak aktuální. Jako by nešvary politiky a politiků Karel Čapek nepojmenovával před téměř sto lety, ale dnes. Lecčemu ve svých dvaceti letech ani nerozuměli.

Postupně však při zkoušení vznikaly jednotlivé dialogy i jakýsi voice band, které Čapkovým myšlenkám začaly dávat dramatičnost. Ze scény, kde vůdce vyzývá své oddané stoupence, aby popravili šest milionů měšťáckých psů, přičemž je třeba zaměstnat na šest set tisíc katů a jejich pacholků, hrobařů, žalářníků a vojáků, „soudců však netřeba“, doslova mrazí.

Jako by tím Čapek předpověděl 50. léta.

Lockdown jako totalita

Do nastudování hry, které začalo v létě roku 2020, ovšem zasáhl covid. Kvůli nouzovému stavu se opakovaně odkládaly nejen zkoušky, ale i samotná premiéra v Divadle Na Rejdišti. 

Pandemie covidu se tak na jedné straně stala nechtěnou překážkou v uvedení hry, na druhé straně, jak přiznala režisérka Kateřina Iváková, studentům alespoň v malé míře ukázala, jak vlastně funguje totalita. Poprvé v životě byli přímo konfrontování s příkazy a zákazy ze strany státu. Paradoxně jim to tak Čapka i hru Mileny Steinmasslové usnadnilo lépe pochopit.

Meze demokracie

Nebyl by to však Čapek, kdyby se jeho uvažování o politice netočilo kolem demokracie. Co to vlastně demokracie je? Jaké jsou její meze? Dokážeme se na tom vzájemně domluvit? A proč demokracii zpochybňovali Čapkovi současníci, stejně jako to dělají mnozí lidé dnes, když volají po vládě pevné ruky?

Čtěte také

Filozof Petříček: Musíme myslet jinak, nespoléhat na zvyky praotců. Nedá se přemýšlet jako z 80. let

K těmto myšlenkám se v pořadu vrací nejen sama herečka Steinmasslová, ale i historik Eduard Burget z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. 

„Demokracie nemá návod na všechno, ale pomáhá nám ten návod hledat. Když máme někde hromadu něčeho špatného, tak i když ji převrátíme na druhou stranu, pořád zůstává hromadou špatného. Smyslem proto není otočit vývoj o sto osmdesát stupňů, ale tu pomyslnou hromadu zlepšit tak, aby fungovala správně,“ shrnuje Čapkův pohled na demokracii Burget. 

V pořadu kromě Eduarda Burgeta hovoří autorka hry Milena Steinmasslová, režisérka a pedagožka Pražské konzervatoře Kateřina Iváková a studenti konzervatoře.

Poslechněte si celé Téma Plus.