Česko začalo filmy digitalizovat pozdě, jsme pozadu v kvalitě i kvantitě, tvrdí restaurátor Novák

„To je věc poměrně nedávná, takže ve většině kin dnes nemáme filmové kopie, také výrobci filmových materiálů omezili svou činnost, někde přestavili negativní materiál úplně nabízet,“ popisuje situaci na trhu archivář, specialista a vystudovaný odborník na rekonstrukci a restauraci filmů Miloslav Novák.

Miloslav Novák na snímku z roku 2007|foto:Profimedia

Dříve se v Česku například vedly spory, jestli digitalizovat kopie, nebo originální negativy. „A jsem rád, že tahle věc se u nás vyjasnila, je naprosto zřejmé, že v zahraniční záměry digitalizovat kopii nikdy nebyly,“ říká a vysvětluje celý proces:

„Digitalizovat je třeba negativ, protože tam je informací nejvíc, to je originální kvalita filmu. Ale nemůžeme pak jednoduše překlopit digitalizovaný negativ do pozitivní kvality. Jako referenci musíme použít pozitivní kopii, která pokud možno pochází z premiéry nebo schvalovací projekce.“

Čtěte také

Je pro koho psát a točit filmy. Vytrácí se ale společné spoluprožívání, říká scenárista Jarchovský

O této referenční kopii musí experti také vědět, jak degradovala a co se v ní všechno změnilo stran vnitřní kvality obrazu. „Kámen úrazu je, že tyto referenční kopie se často nedochovaly, nebo o nich nemáme informace, takže máme jen kopie distribuční.“

„U výtvarných děl také musíme znát složení barevných pigmentů obrazů, abychom mohli k nějakému konzervování nebo restaurování přistoupit. A to u materiálů značky ORWO, které se v našem regionu používaly, nemáme,“ vysvětluje Novák. 

Největší problém je barevnost

Pozitivní kopie bývají často vysvícené a vybledlé, často ani není známo, z jaké doby jsou a jaké mají vlastnosti. „A bohužel zatím neprobíhá vědecký přístup k poznání chemicko-fyzikálních vlastností a specifik filmového materiálu, abychom věděli, jak ho digitalizovat, abychom dokázali potvrdit, nebo vyvrátit vzpomínky nebo odhady restaurátorů, archivářů i tvůrců,“ říká filmový restaurátor Novák. 

Možná i to je důvod, proč jsou u nás spory o digitalizaci tak velké, soudí odborník. „V sousedních zemích nejsou, tam tvůrci s restaurátory velice dobře spolupracují. Barevnost jako největší problém digitalizace a restaurování českých filmů je klíč k tomu, jak na to vyzrát a vše vyjasnit.“ 

Představy právníků

Samotné digitalizaci předchází očištění, dezinfekce a často i odplísnění filmového materiálu. „Pak přichází věc nejvíce podceňovaná a tou je právě digitalizace. Zde mohu skenování kalibrovat, popsat standardním způsobem data a vztáhnout k nějakým objektivním korelátům,“ přibližuje Novák.

Čtěte také

Střihač je ten, kdo skládá celý film tak, jak to herci zahráli a režisér viděl, říká Jan Mattlach

„U nás je mýtus takzvané prosté digitalizace. A to je důvod, proč jsou spory tak velké. Ten vymysleli právníci, kteří technologii nerozumí. Tento mýtus tvrdí, že digitalizace není žádný problém, protože podle nich je na skenu jedno tlačítko, to se zmáčkne a všechno se to zařídí, protože to je přece automat.“ 

Ale před digitalizací je třeba mnoho parametrů nastavit, upozorňuje restaurátor. „K tomu musíte znát to ORWO nebo Agfu. A pokud to nevíte a nastavíte to jako standardní Kodak, tak máte pak jiné výsledky. Takže tato prostá digitalizace jako problém ovlivňuje to, že se u nás digitalizace podceňuje,“ říká.

Poslední ve střední Evropě

To, že je Česko v podstatě jediné, které má problémy s digitalizací filmových materiálů, souvisí podle restaurátora Nováka s národní náturou: „Je to trochu ten švejkovský přístup. A zároveň na obranu všech našich archivářů je nutno přiznat, že jsme na rozdíl od všech středoevropských zemí začali s digitalizací pozdě. Nejpozději ze všech středoevropských zemí.“

Čtěte také

Česká kinematografie potřebuje své vlastní hnutí BLM, myslí si filmová kritička iRozhlasu

„Také u nás nevzniklo specializované pracoviště jako třeba na Slovensku. To patří přímo Slovenskému filmovému ústavu a nakoupila se tam zařízení jako skener, digitální projekce a restaurátorské pracoviště.“

Tam se také vyučili pracovníci, aby mohli pracovat na velkém množství filmů a vyvarovali se chyb. „A také tam pochopitelně chodili tvůrci na schvalovací projekce.“

Vladimír Menšík ve filmu Markéta Lazarová|foto: Bontonfilm

„Čili jsme pozadu jak v kvalitě, tak kvantitě. Digitalizace, která by umožnila výstup srovnatelný s vjemem, který měl divák v okamžiku premiéry v kině, začala všude s počátkem nového tisíciletí, ale u nás až asi v roce 2011 v souvislosti s Markétou Lazarovou.“

Hlavním tahounem digitalizace je Hollywood. „A protože záleží také na prezentaci, tak hollywoodská studia vymyslela standard digitálního kina. V USA vždy na kvalitu projekce dbali, zvláště na kalibraci kvality obrazu kin, kde se to také může pokazit.“

„A v  Evropě je tahounem nepochybně filmová laboratoř L’Immagine Ritrovata v Itálii,“ chválí Miroslav Novák přední instituce, od kterých se Česká republika může v digitalizaci svých filmových památek učit.

Jak správně poznat barvu, kterou má digitální verze filmového díla mít? Proč měl Petr Čepek v filmu Adelheid zelený obličej? Proč černobílé filmy nebyly černobílé? Poslechněte si celé Leonardo Plus, připravil ho a moderuje David Šťáhlavský.