Červenec 1971 aneb Poprvé po D1 z Prahy do Mirošovic
Byla to velká sláva, když se v létě 1971 mohli řidiči poprvé projet po prvním úseku dálnice D1 z Prahy do Mirošovic. Bylo to sice jen prvních 21 kilometrů a, jak vtipně konstatoval dobový filmový týdeník, dálnici bylo možné projet dřív, než řidič dokouřil cigaretu. Československo mělo v té době v délce dálniční sítě co dohánět, což se ovšem nezměnilo dodnes.
Jednou z rarit nemilované a z nouze vzniklé druhé republiky po mnichovské tragédii byl projekt takzvané národní cesty, autostrády, jak se tehdy říkalo.
Čtěte také
Postavit dopravní tepnu napříč okleštěným státem na ose západ – východ se jevilo nejen jako dopravní potřeba, už dlouho plánovaná, ale i jako projekt, který by mohl dát práci potřebným a hrdost novému státu.
Projekt autostrády se stal projektem vskutku národním až nacionalistickým, což bylo v dobové rozjitřené atmosféře v zásadě pochopitelné. Byl to jeden z psychologických léků na dobovou depresi ze ztráty území a politické samostatnosti.
První plány a rozhlasové projevy na toto téma pocházejí z podzimu 1938 a v květnu 1939, pak přišlo první slavnostní zahájení stavby – přibližně tam, kde se o skoro 30 let později začne znovu.
Německá priorita – ale jen dočasně
Stavba dálnic byla jednou z mála oblastí, ve které bylo Čechům dovoleno aspoň naoko soutěžit s národy, které vůči nim většinou projevovaly jen pohrdání, tedy s Italy a Němci.
Čtěte také
Obě země patřily k průkopníkům stavění dálnic v Evropě, ve světě pak především USA, a tak bylo od koho se učit.
Stavba první protektorátní dálnice se ale po slibném začátku poměrně brzy zasekla na kritickém nedostatku pracovních sil. Rovněž platové podmínky a dodávky materiálu na stavbu ukazovaly, že hlavní říšská dálniční priorita se nacházela na ose sever – jih.
Už od konce první republiky totiž Německo usilovalo o to spojit Vídeň a Wroclaw exteritoriální dálnicí přes Moravu. Stavba také po vzniku protektorátu poměrně rychle šla kupředu a dodnes tak můžeme vidět relativně zachovalé pozůstatky této stavby v samotném Brně nebo například v okolí Jevíčka.
Ale i na této stavbě, stejně jako na protektorátní dálnici za Prahou, kvůli prioritám válečného průmyslu v dubnu 1942 práce přestaly.
Mosty odnikud nikam
Do poválečné éry pak Československo vstupovalo s podstatně méně odvážnými plány – do roku 1950 byly dostavěny pouze rozestavěné náspy a mosty, které pak až do roku 1967 vedly odnikud nikam.
Čtěte také
Včetně dvou kompletních mostů, které bohužel z valné část nakonec pohltila nádrž Želivka u obce Borovsko, poté, co se nakonec plány na definitivní trasu dálnice změnily.
Priority doby byly jinde než v dopravní infrastruktuře, ostatně pořídit si auto bylo v té době pro většinu lidí u nás nedostupný luxus.
Až do roku 1967 se nepostavil ani kilometr, dílem zřejmě kvůli nedostatku financí, dílem kvůli ideologické nevraživosti celého východního bloku a zvlášť SSSR vůči dálnicím – v očích sovětských ideologů nejspíš hrozilo jejich použití při hypotetickém útoku armád NATO na východ.
Praha – Bratislava za 13 let
V rozhlasovém vysílání se zachovalo několik slavnostních scének z přestřihávání slavnostních pásek mezi roky 1971 a 1989.
Čtěte také
Tyto nahrávky se sobě dost podobají a zajímavé na nich je, že se jich zpravidla nezúčastnila první stranická a státní garnitura v čele s Husákem a Štrougalem.
Federální premiér si nenechal ujít aspoň otevření posledního úseku dálnice Praha – Brno – Bratislava v roce 1980, ale žádný zásadní projev při tom nepronesl.
A tak se reportéři snažili tak či onak tyto akty oživit, různými technickými informacemi nebo předpověďmi, za jak dlouho se dá čekat otevření dalšího dálničního úseku.
Příležitost o nich informovat měli ale v té době poměrně často. 90. léta byla v tomto směru natolik hubená, až to dodnes zaráží. Ponurá spekulace na závěr – úsek z Prahy do Bratislavy bychom v dnešních časech stavěli možná dvakrát déle než těch 13 let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka