Cenzura na hlavních samopalů. Jak se československé redakce zbavovaly novinářů po srpnové okupaci?

„Okupaci jsem prožil přímo v rozhlase, a to už od dvou hodin ráno, kdy mi zavolali a kdy začalo obsazování rozhlasu. A byl jsem tam až do konce, kdy nás sovětská armáda vytlačila z budovy,“ popisuje v archivu Českého rozhlasu někdejší redaktor Richard Seemann.

Čtěte také

Karel Kyncl „onemocněl rozhlasem“ už jako malý. Z rozvědčíka se stal disidentem a novinářskou legendou

„První zpráva, kterou jsme odvysílali do zahraničí, připravil Karel Wichs,“ pokračuje.

Wichs se do rozhlasu dostavil až v pět hodin ráno, zůstal tam ale až do doby, než i jeho Sověté vykázali z budovy. „My jsme si mysleli, že nás nevyhodí. Takže jsme si šli ještě nakoupit různé konzervy a alkohol,“ vzpomíná. 

„Bylo tam několik zajímavých scén. Jedna byla, když nás k sobě pozval do kanceláře Karel Hrabal, tehdejší ředitel zahraničního vysílání, a říkal, že se nemáme být, protože to jsou všechno slepé patrony. Přece po nás Sověti nebudou střílet ostrými. A v tom se ozvala dávka ze samopalu a najednou spadl kus stropu,“ říká Wichs.

Zásoby jídla sháněli také redaktoři Mladého světa, mezi které patřil Karel Hvížďala. 

„Pořídili jsme si ilegální redakci přímo na Smíchově v tiskárně. Vycházeli jsme jako deník z okupované země. Říční policie nám ilegální výtisky převážela ve svých člunech přes vodu, jinak by to Sověti zabavili. Uzavřeli tehdy mosty, kontrolovali auta a hledali tiskoviny,“ vrací se k dramatickým událostem novinář. 

Co následovalo? Jak se do českých redakcí dostávala cenzura? Poslechněte si celou archivní debatu z pořadu Média v postmoderním světě, audio je nahoře v článku.