Karel Kyncl „onemocněl rozhlasem“ už jako malý. Z rozvědčíka se stal disidentem a novinářskou legendou
„Měl jsem k rozhlasu už tenkrát velmi úzký poměr,“ vzpomínal na své dětství Karel Kyncl. Na nahrávce z roku 1961 popisoval, jak poslouchal Československý rozhlas místo toho, aby si s kluky hrál fotbal. Už tehdy takzvaně onemocněl rozhlasem. A to mu zůstalo. Jako zpravodaj Československého rozhlasu procestoval Spojené státy i Asii, po okupaci v roce 1968 ale z médií musel odejít. Jako novinář se ale dokázal etablovat i poté, co v 65 letech emigroval do Velké Británie.
„Kluci mě nechtěli mě vzít mezi sebe na fotbal, protože jsem to neuměl. Tak jsem si sedl na klády a hrál si na redaktora Josefa Laufera. Reportovat jsem taky neuměl a neumím to koneckonců do dneška, ale moc se mi to líbilo,“ vzpomínal na začátky své lásky k rozhlau Kyncl (1927–1997).
Jednu z prvních zkušeností za mikrofonem získal v roce 1948 na Mezinárodní výstavě rozhlasu a následně vstoupil během své vojenské služby do armádního rozhlasového vysílání.
Už na začátku 60. let dostal nabídku pracovat jako rozhlasový zpravodaj ve Spojených státech amerických. Ačkoliv byl v té době straníkem a do té doby i spolupracovníkem vojenské rozvědky, jeho dvě děti musely zůstat v Československu jako pojistka.
V USA natočil například rozhovor s hercem Jiřím Voskovcem, pokrýval i období kolem vraždy prezidenta Johna F. Kennedyho. A postupně se jeho komunistické názory liberalizovaly.
Čtěte také
V polovině 60. let vyměnil Kyncl Spojené státy za jihovýchodní Asii, kde se věnoval například válce, které se účastnily Spojené státy.
Po návratu do Prahy se stal členem městského výboru KSČ a natočil cyklus věnovaný zločinům 50. let.
„Noví představitelé tohoto státu i komunistické strany Československa proklamují svoje odhodlání zúčtovat s touto stránkou 50. let jednou provždy. Věřme jim. Ale dejme jim současně najevo, že nic jiného bychom také nepřipustili. Kontrolujme, jak rychle a jak poctivě a z gruntu plné své sliby, své závazky,“ uvedl svůj cyklus Kyncl.
Od srpna do emigrace
Srpnová okupace 1968 zastihla Kyncla v Japonsku, kam ho vyslal Československý rozhlas.
„Dělal jsem, co se tam udělat dalo. Nejdřív jsem pendloval mezi televizními a rozhlasovými studii v Japonsku. Mimochodem Japonci měli překvapivě mnoho velice přesných zpráv o tom, co se v Československu děje,“ vzpomínal Kyncl v roce 1990.
Čtěte také
Pak se dozvěděl, že v Bělehradě uvázla část československé vlády, například ministr zahraničí Jiří Hájek nebo ekonom Ota Šik. „Dal jsem se jim telegraficky k dispozici a přes severní pól jsem odletěl do Bělehradu. Tam se dalo novinářsky ještě něco udělat – těch několik málo dní, které zbývaly do uzavření takzvané moskevské dohody,“ popisoval Kyncl.
Z Bělehradu zamířil do Vídně, kde se setkal s lidmi, kteří prchali z Československa před okupací. „Lidé ke mně zahořeli jakousi pozoruhodnou důvěrou. Je to divný, ale tak to bylo,“ vzpomínal na to, jak se ho neustále někdo ptal na to, jestli mají v emigraci zůstat, nebo se vrátit domů.
Ještě v roce 1968 musel Kyncl Československý rozhlas opustit a krátce působil v Československé televizi. I tu musel opustit, když byl v roce 1969 vyloučen z komunistické strany.
Další roky mohl pracovat pouze v nekvalifikovaných profesích. Byl dvakrát vězněn a podepsal Chartu 77. Nakonec se s rodinou odstěhoval v roce 1983 do Velké Británie.
A ačkoliv to leckoho překvapilo, jeho novinářská kariéra tím neskončila. „Neodešel jsem z Československa proto, abych mlčel. I za tu cenu, co jsem prožil posledních 14 let v Československu, tak jsem říkal, co si myslím,“ zdůrazňoval Kyncl.
„Podařilo se mi neuvěřitelné,“ vyzdvihl později. „Všichni moji přátelé na Západě mě považovalo za hlupáka, když jsem říkal, že se budu chtít živit novinařinou. Bylo mi 65 let. Ale s dávkou jistého štěstí a zdravé drzosti a pracovitosti se mi to podařilo. Živím se jako novinář,“ těšilo ho v roce 1990.
Dokonce se mu podařilo spolupracovat s deníkem The Independent. „To je neskutečné. Nejlepší britský deník. Já si toho nesmírně považuju,“ říkal.
Karel Kyncl zemřel v Londýně 1. dubna 1997.
V druhé části rozhlasového dokumentu si můžete poslechnout příběh Mirka Kováříka, který v týdnu po 21. srpnu 1968 pod hlavněmi sovětských tanků moderoval rozhlasové vysílání z Ústí nad Labem.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
