Byli bychom příliš krutí, kdybychom Rudolfa II. označili za pouhého podivína, myslí si historička

„16. a 17. století je věkem Habsburků, kteří ovládli téměř celou Evropu. Vedle rakouských zemí, pak i českých a uherských se sňatkovou politikou dostávají k držení Nizozemska a  pak i Španělska a Kastilie,“ popisuje historička Eva Doleželová pro pořad Jak to bylo doopravdy.

Zároveň připomíná vzdělání našich budoucích panovníků, kteří byli posílání k těm nejprestižnějším dvorům. Stejně tomu bylo u Rudolfa, který žil od svých 12 do 19 let na španělském dvoře.

„Tam získal opravdu exkluzivní vzdělání v přírodních vědách, dvorské etiketě a lingvistice.“ Problémy měl ale v diplomacii, politice a ve schopnosti starat se o věci veřejné. Souviset to mohlo s jeho psychikou, protože měl sklony k melancholii a depresím, navíc později onemocněl syfilis, které se dřív říkalo francouzská, galská nebo uherská nemoc.

Alonso Sánchez Coello: Rudolf II.|foto:Profimedia

V roce 1752 – rok po návratu ze Španělska – získal Rudolf II. uherskou královskou korunu, o tři roky později královskou korunu českou.

„V té době zřejmě o Praze příliš nevěděl, byť ji znal. Záhy si k městu vytvořil vřelý vztah, což tehdy bylo překvapivé. Byl prvním a jedním z posledních panovníků, kteří v Praze sídlili. Dokonce se pokusil vytvořit habsburskou hrobku v katedrále sv. Víta – a dnes je tam sám pohřben,“ říká historička Doležalová.

Podivín, nebo inovátor?

Byl ale podivín, což ho v očích ostatních provázelo celý život. Zřejmě to souviselo s Rudolfovým zaujetím pro vědy, které překračovaly tehdejší konvence.

Doležalová připomíná: „Dnes nám některá z témat mohou znít bizarně, například kvadratura kruhu nebo hledání kamene mudrců, ale tehdy se tím vědci opravdu zabývali.“

Čtěte také

Rudolf II. udělal pro vědu nejvíc to, že se v Praze potkali Tycho Brahe a Kepler, říká historik umění

Taky proto na Rudolfově dvoře pobývali a bádali lidé jako John Dee, Giordano Bruno nebo Edward Kelley.

Zvláštní bylo, že se císař Rudolf II. nikdy neoženil, měl ale mnoho levobočků. Minimálně u jednoho syna pak jde říct, že si s sebou také nesl psychické zatížení, které vyvrcholilo vraždou v Českém Krumlově. 

„Film Císařův pekař a Pekařův císař je alegorií a parafrází skutečného Rudolfa II. Odráží se v něm dobová chápání mocnářství a Habsburků na českém trůně. Rozhodně víc než to, jak Rudolf skutečně vypadal.“

Čtěte také

Úžasné životy: Císař Rudolf II. podle historičky Elišky Fučíkové

Na konci života měl císař už velké psychické i fyzické problémy, propukl ale i konflikt uvnitř dynastie s bratrem Matyášem.

Matyáš se nejdřív stal vládcem uherských zemí, po Rudolfově abdikaci a vpádu Pasovských v roce 1611 vládnul i českým zemím. Rudolf zemřel jen o rok později v roce 1612 ve věku nedožitých 60 let.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda byl Rudolf II. pouze podivínem na českém trůnu, historička Doležalová odpovídá: „Nebyl, byli bychom příliš krutí, kdybychom ho označili jen za podivína. Musíme v něm vidět muže, který byl mimořádně vzdělaný a podporoval skutečnou vědu a umění. Nesmíme zapomínat i na jeho podporu Praze, která se v jeho době stala skutečným centrem Evropy.“

Rudolf II. v muzeu voskových figurín Grevin v Praze|foto: Anton_Ivanov, Shutterstock

Pořad připravila Ivana Chmel Denčevová, víc si poslechněte v audiu.