Byli bychom příliš krutí, kdybychom Rudolfa II. označili za pouhého podivína, myslí si historička
Když v roce 1951 natočil Martin Frič film Císařův pekař a Pekařův císař, dostal se Rudolf II. Habsburský do povědomí širšího publika. Popisuje tam jeho zálibu v umění, ezoterice a okultních vědách. Rudolfínská Praha je pak přímo pojem, kterým dodnes označujeme období, kdy bylo hlavní město centrem evropského dění. Byl ale Rudolf II. jen nějaký podivín, nebo se zasloužil o rozvoj celého císařství?
„16. a 17. století je věkem Habsburků, kteří ovládli téměř celou Evropu. Vedle rakouských zemí, pak i českých a uherských se sňatkovou politikou dostávají k držení Nizozemska a pak i Španělska a Kastilie,“ popisuje historička Eva Doleželová pro pořad Jak to bylo doopravdy.
Zároveň připomíná vzdělání našich budoucích panovníků, kteří byli posílání k těm nejprestižnějším dvorům. Stejně tomu bylo u Rudolfa, který žil od svých 12 do 19 let na španělském dvoře.
„Tam získal opravdu exkluzivní vzdělání v přírodních vědách, dvorské etiketě a lingvistice.“ Problémy měl ale v diplomacii, politice a ve schopnosti starat se o věci veřejné. Souviset to mohlo s jeho psychikou, protože měl sklony k melancholii a depresím, navíc později onemocněl syfilis, které se dřív říkalo francouzská, galská nebo uherská nemoc.
V roce 1752 – rok po návratu ze Španělska – získal Rudolf II. uherskou královskou korunu, o tři roky později královskou korunu českou.
„V té době zřejmě o Praze příliš nevěděl, byť ji znal. Záhy si k městu vytvořil vřelý vztah, což tehdy bylo překvapivé. Byl prvním a jedním z posledních panovníků, kteří v Praze sídlili. Dokonce se pokusil vytvořit habsburskou hrobku v katedrále sv. Víta – a dnes je tam sám pohřben,“ říká historička Doležalová.
Podivín, nebo inovátor?
Byl ale podivín, což ho v očích ostatních provázelo celý život. Zřejmě to souviselo s Rudolfovým zaujetím pro vědy, které překračovaly tehdejší konvence.
Doležalová připomíná: „Dnes nám některá z témat mohou znít bizarně, například kvadratura kruhu nebo hledání kamene mudrců, ale tehdy se tím vědci opravdu zabývali.“
Čtěte také
Taky proto na Rudolfově dvoře pobývali a bádali lidé jako John Dee, Giordano Bruno nebo Edward Kelley.
Zvláštní bylo, že se císař Rudolf II. nikdy neoženil, měl ale mnoho levobočků. Minimálně u jednoho syna pak jde říct, že si s sebou také nesl psychické zatížení, které vyvrcholilo vraždou v Českém Krumlově.
„Film Císařův pekař a Pekařův císař je alegorií a parafrází skutečného Rudolfa II. Odráží se v něm dobová chápání mocnářství a Habsburků na českém trůně. Rozhodně víc než to, jak Rudolf skutečně vypadal.“
Čtěte také
Na konci života měl císař už velké psychické i fyzické problémy, propukl ale i konflikt uvnitř dynastie s bratrem Matyášem.
Matyáš se nejdřív stal vládcem uherských zemí, po Rudolfově abdikaci a vpádu Pasovských v roce 1611 vládnul i českým zemím. Rudolf zemřel jen o rok později v roce 1612 ve věku nedožitých 60 let.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda byl Rudolf II. pouze podivínem na českém trůnu, historička Doležalová odpovídá: „Nebyl, byli bychom příliš krutí, kdybychom ho označili jen za podivína. Musíme v něm vidět muže, který byl mimořádně vzdělaný a podporoval skutečnou vědu a umění. Nesmíme zapomínat i na jeho podporu Praze, která se v jeho době stala skutečným centrem Evropy.“
Pořad připravila Ivana Chmel Denčevová, víc si poslechněte v audiu.
Související
-
Rudolf II. Habsburský. Byl opravdu tak podivínský, jak jej líčí film Pekařův císař?
Kdo by neznal Rudolfa II.? Lehce podivínského panovníka, který měl zvláštní sbírku, zval do Prahy alchymisty a nikdy se neoženil, přestože měl ženy rád.
-
Císař Svaté říše římské Rudolf II. Habsburský a jeho dvorní kapelník Philippe de Monte
Připravil Radek Menoušek.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
