Břetislav Tureček: Tři čtvrtě století moderního Izraele

Šimon Peres mi kdysi v rozhovoru řekl, že bude spokojený, až se o Izraeli bude v novinách psát nanejvýš nějaká drobná zmínka kdesi na straně 13 – tedy že to bude jedna z mnoha zemí světa, kde neprobíhají žádné konflikty, nejedná se o ní v Radě bezpečnosti OSN a podobně.

Čtěte také

Gita Zbavitelová: Situace v Pásmu Gazy eskaluje

Proč tomu tak není ani 75 let po založení Izraele má celou řadu příčin, které většinou souvisejí právě s kontroverzními okolnostmi vzniku státu.

Už první sionističtí vůdci si byli vědomi toho, že proti řízené migraci Evropanů či Američanů židovského původu na Blízký východ mohou brojit místní obyvatelé. Britský ministr zahraničí v roce 1917 v takzvané Balfourově deklaraci slíbil sionistům, že až se po válce rozpadne Osmanská říše, mohou si Židé budovat svou národní domovinu v britské mandátní Palestině. Židé tam přitom tehdy netvořili ani desetinu obyvatel.

Čtěte také

Jan Fingerland: Čeho se Netanjahu bojí víc než protestů

Když OSN přidělila v listopadu 1947 Židům pro jejich stát nadpoloviční podíl území, tvořili tam jenom asi třetinu populace. Izrael tak vznikl způsobem, před kterým už tehdy skeptikové i na půdě OSN varovali, že to nepovede k ničemu dobrému.

Ostatně archivy ukazují, že i řada sionistických a následně izraelských vůdců si byla dobře vědoma, proč se Arabové brání. A známý je i třeba výrok Ehuda Baraka z 90. let, že být Palestincem, i on by se v určitém věku nejspíš stal členem nějaké odbojové teroristické organizace.

Přes půl století v roli okupanta

Čtěte také

Břetislav Tureček: Židovské osady zatěžují bezpečnost Izraele

I kvůli těmto souvislostem je dnes Izrael státem, který už přes půl století v roli okupanta ovládá životy jinému národu – Palestincům. Pořád také patří k hrstce zemí světa, které nemají jasně definované hranice. A mimochodem – zkusme se dnešních izraelských politiků zeptat, kudy by ty hranice vlastně měly vést. Jednotnou odpověď neuslyšíme.

Někomu by stačil Izrael z hranic před šestidenní válkou, někdo za něj považuje i okupovaný Západní břeh Jordánu a Golany. A jeden z ministrů nedávno vystoupil nad symbolem s mapou, podle které má Izraeli patřit i Jordánsko.

Zkrátka házet stále odpovědnost za všechny konflikty a krize tu na Írán, tu na Palestince, nejenže nevede k žádoucímu uklidnění, ale zakrývá to i řadu neznámých či dokonce temných míst v krátké historii Izraele.

Izraelské archivy

Jako rozhlasový zpravodaj v Jeruzalémě jsem potkával odvážné izraelské kolegy a historiky, kteří se navzdory převažující nacionalistické atmosféře nebojí o těchto souvislostech otevřeně mluvit a psát. I když se jim to stát často snaží všemožně komplikovat.

Čtěte také

Izrael je teď zlatá země pro ty, kdo chtějí na vlastní kůži zažít kulturní války z 19. století, myslí si zpravodaj ČT Borek

V dubnu například uplynulo 75 let od masakru ve vesnici Dejr Jásín, kde Židé brutálně pozabíjeli desítky arabských civilistů. I v České republice k tomu mohli zájemci zhlédnout izraelský dokument Narozen v Dejr Jásínu. Pointa filmu přitom je, že v izraelských archivech leží bohatá fotodokumentace těchto zvěrstev, avšak vrchní vojenský cenzor a po něm i Nejvyšší soud zakázali zpřístupnění těchto materiálů izraelským badatelům. Prý proto, že by to poškodilo obraz Izraele.

Je to jako kdyby ještě dnes v České republice hrozily pokuty nebo dokonce vězení za to, že někdo zveřejní fotografie poválečných masakrů, kterých se Češi dopouštěli na německých civilistech – a dotyčný úředník by tvrdil, že je to v zájmu mírumilovné image a bezpečnosti českého národa.

Břetislav Tureček, vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Až tedy bude i Izrael slavit rovnou stovku, bylo by skvělé, kdyby kromě zcela oprávněné hrdosti na své vědecké, technologické či kulturní úspěchy mohl sebevědomě oznámit, že se férově vypořádal se svou minulostí. A také se svými sousedy.

Autor je vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha