Ivan Štern: Byt není investiční statek

Švédové nedostatek nájemního bydlení, a pokud nějaké je, pak jedině předražené, přičítají zcestnému pojetí bytu jako investičního statku. Uhlířská víra, že nerovnováhu na trhu bydlení vyřeší sám tržní mechanismus, vedený neviditelnou rukou trhu, nese své plody.

Čtěte také

Julie Hrstková: Drahé bydlení? Další skleněný strop rozdělující společnost

U nás bydlení je pojímáno podobně. Jako bydlení vlastnické se stalo vodou na mlýn velkým developerským firmám a bankám. Byty sice stavějí, ale jen ve snaze je co možná nejdráže prodat.

Nebylo tomu tak vždycky. Dokonce i v době normalizace díky komunistické bytové politice vyrostlo kolem Prahy několik statisícových panelových sídlišť. Ne však s cílem ulevit pražské bytové tísni.

Mimopražskými lidmi komunisté rozředili revizionistické pražské obyvatelstvo. Sami Pražané na byt dál čekali dvacet let. Komunisté přesto na rozdíl od doby polistopadové zachovali tradici bytové výstavby, jejíž původ nalezneme už v době rakouské monarchie.

Čtěte také

Předvolební brífink: Jak zajistit dostupné bydlení?

Ta byt pojímala jako jednu z nutných podmínek pro přiměřenou kvalitu života. Pochopili to i kapitalisté, kteří stavěli byty pro své zaměstnance. Bratři Baťovi, kamkoli přišli, tam kromě podnikání, stavěli byty. Ve Zlíně, v Otrokovicích, v Třebíči, v Sezimově Ústí.

Kde nestavěli podnikatelé, stavěla bytová družstva. Dobou polistopadovou byla družstva omylem vykládaná jako výstřelky levicovosti. Například činžovní domy v okolí pražského Malého Berlína stavělo bytové družstvo banky Bohemia. Sotva by koho napadlo podezřívat úředníky této ctihodné německé banky z levicové úchylky.

Mladá švédská rodina na nájemní byt čeká zhruba deset let. Raději se proto pustí do vlastnického bydlení s výhledem třicetiletého splácení hypotéky. O střádání na stáří, jak propagují mnozí rádoby reformátoři penzijního systému, tu nemůže být ani řeči.

Ivan Štern |foto:Vendula Kosíková

Kodaň se pro změnu vylidňuje. Pro drahotu jsou mimo město vytlačování řidiči tramvají, učitelé, zdravotní sestry a jiní jim podobní zaměstnanci. Město se stává kořistí vyšších středních tříd a turistů. Z hlediska nájemního bydlení (ale i bydlení vlastnického) je tu bydlet luxusem. Zbývá neřešená otázka, kdo takové město má obsluhovat.

V Praze se nedávno developeři nechali slyšet, že nájemní bydlení bude výsadou jen pro vybrané. Bytová tíseň opravdu jen tak nezmizí. Naopak bude ještě tíživější, pokud konečně nepochopíme, že byt není a nemůže být investiční statek.

Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost