Atentát

Zabíjení politiků je brutální způsob, jak ničeho nedosáhnout, pokud tedy smyslem vraždy není docílit chaos. Na vraždě bývalé pákistánské premiérky je ale znepokojující i něco jiného. Nejednalo se o první atentát a při tom předešlém, který přežila, zemřelo velké množství lidí. Co vede politika k tomu, že chodí mezi lidi, když je tím ohrožuje? Je to kuráž, naivita anebo neodpovědnost? Bénazír Bhuttová mohla komunikovat s voliči prostřednictvím televize, novin, internetu anebo rádia. Kdyby zrušila veřejná vystoupení z piety k obětem masakru, který provázel její návrat z exilu, nikdo by se na ni asi nezlobil.

Možná ale mají někteří politici pocit nesmrtelnosti. K tomu pocit, že lidé o hodně přijdou, když jim nebudou moci naslouchat v davu na náměstí. Pak je možné, že je to volební štáb, který politika strká na tribunu, protože to přináší když ne procenta, tak jejich důležité desetinky. Politici mohou uvěřit svým imagemakerům, že naživo jsou nenahraditelní, nezastupitelní. (Což je nesmysl, neboť nenahraditelných lidí jsou, jak známo, plné hřbitovy). Pokud ale nebýt na tribuně skutečně znamená nebýt vůbec, pak je riskantní tribuna lepší, než jistota mediálního nebytí. Třeba to nějakým zázrakem přežiji, řekla si nejspíše nakonec Bénazír Bhuttová. Zázrak se ale nekonal.