Arogantní reálpolitika Západu selhala. Musíme zásadním způsobem změnit náš vztah k muslimskému světu
Západní reálpolitika spočívající na kolonialismu, intervencích a válce proti terorismu selhala. Musíme zásadním způsobem změnit náš vztah k muslimskému světu, říká v článku německého týdeníku Die Zeit novinář a zástupce šéfredaktora Bernd Ulrich.
Západ oplakává mrtvé z pařížských teroristických útoků, neví si ale rady, co dělat dál. A proto mluví o válce. Francouzský prezident Francois Holland objíždí země a verbuje do války proti takzvanému Islámskému státu. Jeho rozhořčení je pochopitelné, je ale třeba podívat se na věc s odstupem a neopakovat stále stejné chyby.
„Copak Západ nevede na Blízkém a Středním východě nepřetržitě válku už čtrnáct let? Copak tam už před útoky v Paříži neshazovaly francouzské letouny bomby? A copak se tam ještě před Paříží neangažovalo Putinovo Rusko?“ ptá se autor článku pro Die Zeit.
Na rozdíl od Západu, má Islámský stát jasný plán. Spočívá ve snaze vyprovokovat Západ a Rusy k odvetnému úderu, který vyvolá ještě větší chaos. Radikálové dobře vědí, že další letecké útoky si vyžádají další civilní oběti.
S každou další bezbrannou obětí poroste nenávist vůči Západu i podpora islámských radikálů. Bomby sice zabíjejí teroristy, ale zároveň pomáhají vytvářet nové, varuje novinář Ulrich. Ostatně podle britského deníku Guardian americké drony v Pákistánu často zabijí 20x víc lidí, než se zamýšlelo.
Čtrnáct let boje proti terorismu vedlo jen k dalším válkám, většímu chaosu a většímu počtu teroristických útoků. Kde kdysi byla Al-Káida, tam je dnes mocnější a brutálnější Islámský stát. Teroristé, kteří se dřív ukrývali v jeskyních, dnes likvidují celé státy.
A jediným hmatatelným výsledkem válek je příliv obrovského počtu uprchlíků do Evropy. Jako kdybychom ztratili poslední zbytky rozumu, chceme teď stejnou chybu opakovat, píše časopis Die Zeit.
Není nejvyšší čas udělat krok zpátky a pořádně promyslet naši strategii na Blízkém východě a zároveň celý náš vztah k islámskému světu? Není čas popasovat se s velmi nepříjemnou otázkou, proč se tolik muslimů cítí být poníženo Západem a proč se jich tolik přimyká k terorismu?
Nalijme si čistého vína. I kdyby se podařilo uklidnit situaci v Sýrii a zatlačit Islámský stát, nevyřeší to ani zdaleka celý problém. Například Alžírsko se může propadnout do chaosu kdykoli, jakmile zemře letitý diktátor a prezident Abdelazíz Buteflika.
Také Saúdská Arábie má ke stabilitě daleko. Ceny ropy se historicky propadají a nákladná válka v Jemenu způsobila v Rijádu boj o moc. Jak dlouho takový režim může vydržet? Dva roky, pět let?“ ptá se novinář Bernd Ulrich v článku pro Die Zeit a dodává:
Konec realpolitiky
Evropa a Amerika se vůči Blízkému východu snaží uplatňovat takzvanou reálpolitiku. Její zásadní problém ovšem paradoxně spočívá v tom, že je příliš často úplně mimo realitu.
Reálpolitika může být úspěšná, pokud je postavená na našich hodnotách, pečlivě zvažuje možnosti a vhodně odhadne důsledky našeho konání. Jenže nic takového na Blízkém východě nepraktikujeme. Místo toho zmutovala reálpolitika do velmi nebezpečné ideologie.
Podstata problému je v tom, jak už upozornil filozof Karl Popper, že ideologii se v podstatě nedá dokázat její nesprávnost. Chyby spáchané velmocemi se kupí jedna na druhou a každé selhání je brzy zastíněno ještě větší chybou.
Nabízí se množství příkladů. V osmdesátých letech vyzbrojily Spojené státy afghánské mudžahedíny proti sovětským okupantům. Po odchodu Sovětů byl ale Afghánistán ponechán svému osudu.
Vojenský režim vládl bez politické i náboženské legitimity, dokud se k moci nedostalo radikální hnutí Taliban. Právě zde našla Al-Káida vhodné základny pro útoky na newyorská „dvojčata.“ Následkem byla invaze, která sice trvá dodnes, ale Taliban už se opět dostává k moci. Západ se ale z této lekce nijak nepoučil, čteme v týdeníku Die Zeit.
Podobných chyb můžeme vidět mnoho. Írán, Irák, pochybné spojenectví se Saúdskou Arábií, která zároveň radikály financuje apod. Nakonec se ukazuje, že tzv. reálpolitika je jen zástěrkou pro jednání, které je na hony vzdálené našim hodnotám a pravidlům.
Panuje totiž podivuhodné přesvědčení, že čím víc jsme vzdáleni ideálům, tím blíž jsme realitě. Nakonec to vždy skončí u primitivní představy, že věc je třeba řešit silou. Čím větší tvrdost, tím lepší výsledek.
Skutečnost je ale přesně opačná. Čím víc jsme vzdáleni vlastním hodnotám a čím méně bereme v potaz zájmy Arabů a Peršanů, jichž se naše politika přímo dotýká, tím víc ztrácíme smysl pro realitu a míru. Vzniká tak celá pyramida chyb, která dnes dosahuje svého neudržitelného vrcholu.
Pyramida chyb
Připomeňme si, jak v roce 1953 svrhly americké a britské tajné služby vládu demokraticky zvoleného premiéra Íránu Muhammada Mosaddeka. Požadoval totiž, aby Íránci měli na svém území větší podíl z těžby ropy, kterou ovládaly západní těžařské korporace.
Místo Mosaddeka instalovaly západní země šáha Rézu Páhlavího. Obyčejného sekulárního diktátora, který nerespektoval náboženské cítění svého lidu a provedl westernizaci země ovšem bez drobností, jako jsou demokracie či lidská práva, zato s mučením a všemocnými tajnými službami.
Jak Die Zeit dále uvádí, logickým důsledkem byla revoluce, kterou vedl v roce 1979 ajatolláh Chomejní. V reakci na ni začaly Spojené státy sponzorovat iráckého diktátora Saddáma Husajna, který zahájil proti Íránu válku za pomoci chemických zbraní.
Válka, která si vyžádala životy osmi set tisíc Íránců, ale paradoxně pomohla stabilizovat náboženský režim a učinila z Íránu zarputilého nepřítele Spojených států. Naopak Saddámovo finanční vyčerpání ho vedlo k útoku na Kuvajt.
Odtamtud byl sice vytlačen mezinárodní koalicí, u moci ale zůstal. Teprve další invaze ho odstavila od moci, ovšem uvrhla Irák do současného chaosu. Do chaosu z něhož, jak už před časem poukázal týdeník Spiegel, utvářeli bývalí Saddámovi generálové takzvaný Islámský stát.
Naopak posílení šíitského Íránu vedlo k tomu, že se proti němu vyhranila sunnitská Saúdská Arábie. Nepřirozenou koalici se Západem tato ultrakonzervativní země vynahrazuje podporou radikální islamistické ideologie v celém regionu.
Jednoduše řečeno: to, co začínalo jako banální akce, která měla udržet profit západních petrolejových korporací, skončilo sérií chyb, jež vedly k několika válkám a vzniku Islámského státu. Po celou dobu nedošlo k nápravě chyb, ale chyby se naopak kupily jedna na druhou.
Konec arogance
Západní „reálpolitika“ dospěla ke svému vrcholu. Použili jsme snad všechny vymoženosti v nejrůznějších kombinacích: akce zpravodajských služeb, drony, invaze, korupci, dodávky zbraní, bombardování, sankce, stabilizování i svrhávání diktátorů a rozněcování konfliktů.
Jediným jasným výsledkem je zjištění, že tento způsob prosazování sobeckých zájmů už neslouží ani nám samotným. To, co se dříve dělo daleko od nás, se nás nyní týká zcela bezprostředně. Začalo to jedenáctým zářím a pokračuje útoky v Paříži a přílivem uprchlíků do Evropy.
Pořád ale můžeme vidět selhání západní politiky jako šanci pro budoucnost. Nikde není psáno, že muslimům nemůžeme pomoct, jak se s oblibou tvrdí. Dosud jsme to totiž ani nezkusili, podotýká novinář Ulrich v článku pro Die Zeit.
Jak uvádí, Západ zjevně potřebuje nové politické nástroje a také novou teorii: teorii, která překoná všechnu starou koloniální aroganci. Muslimové jsou lidé jako my a reálpolika si na to bude muset zvyknout.
Je pravda, že v islámu, stejně jako v každém jiném náboženství, existuje nenávist. Ale to, jestli se přetaví v islámský teror, záleží do značné míry na okolnostech. A tím pádem i na nás.
Existují dva dobré důvody, proč začít u nás samotných. Jednak my sami můžeme změnit své chování jednodušším způsobem a navíc je zcela jasné, že pokud budeme pokračovat v současné chybné politice na Blízkém východě, tak jak to činíme už skoro sto let, nedosáhneme ničeho.
Existují samozřejmě i pozitivní příklady našeho chování. Ať už rozvojová pomoc, podpora škol a budování studní v Afghánistánu, snaha o vyřešení krize v Súdánu a podobně. Bohužel, většina těchto akcí byla polovičatá a uspěchaná a jen stěží mohla změnit obraz, který si Arabové o Západě vytvořili.
Životy lidí na Blízkém východě pro nás měly příliš dlouho příliš malou cenu. I dobré úmysly čtou blízkovýchodní obyvatelé v kontextu dějin, které utvářel západní rasismus a imperialismus. Nejsmutnější na tom je, že čtou mnohdy správně. Západ, který u sebe doma tak rád vzývá demokracii, se ve světě příliš často chová jako autokrat, píše Die Zeit.
Uprchlíci jako šance
Možnost pro změnu tohoto tragického stavu přichází paradoxně právě s uprchlickou krizí. Máme jen dvě možnosti. Buď pomůžeme postiženým zemím v dosud nebývalé míře u nich doma, nebo uprchlíky přijmeme. Je pochopitelné, že mnohé Evropany tato budoucnost děsí a rádi by žili ve svém izolovaném světě. Ale dny, kdy to bylo možné, jsou už dávno pryč.
To, jak zde budeme zacházet s uprchlíky, do značné míry ovlivní, jak nás budou vnímat v arabských zemích. Je to delikátní úkol, ale také obrovská možnost. Pokud promarníme tuto možnost usmíření, vyvalí se tolik hněvu, že ho neudrží na uzdě ani vojenské intervence, ani tajné služby.
Uprchlíci ale mohou posílat domů i jiné informace. O tom, jak může život na Západě vypadat, jak získat potřebné dokumenty bez úplatků, jak důležitá jsou svobodná média, jak je skvělé mít kvalitní zdravotnictví a jak moc je obraz, který si utváří o bezvěrcích, vzdálený realitě.
Obavy z případné islamizace naší kultury jsou mnohem méně podložené, než naděje, že se muslimský svět obrátí ke svým humanistickým kořenům a v dlouhodobém měřítku se politicky zreformuje.
Averze vůči Západu využívají vládci, kteří se ke svému lidu chovají v podstatě také rasisticky. To, co ale spojuje vládnoucí a ovládané, je averze vůči západní aroganci. Západní intervence udržují muslimský svět v alibistické pozici, kdy je snadnější vymlouvat se na zlý Západ, než přijmout odpovědnost.
Pokud chceme bojovat proti terorismu, musíme nejdřív najít společnou řeč s muslimy. A zásadně omezit dodávky zbraní. Budeme muset jednat s egyptskou vojenskou juntou i s islamisty v Rijádu i Teheránu. Ale se všemi stejně.
Potřebujeme novou pozitivní agendu. Novou formu rozvojové pomoci, možná nějakou formu Marshallova plánu pro celý region. Důležité je, že konec reálpoliky může otevřít dveře celé nové kapitole vztahů mezi Západem a Východem, uzavírá svůj komentář zástupce šéfredaktora týdeníku Die Zeit Bernd Ulrich.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
