Apolena Rychlíková: Největší úkol pro novou vládu znovu vytvořit důvěru mezi lidmi napříč bublinami
Jaké největší výzvy čekají na příští vládu? Nad tím se ve svých esejích zamýšlí oba pravidelní hosté Chyby systému Apolena Rychlíková a David Klimeš. „Zvnějšku se zdá, že opozice musí vždy kritizovat vládu a vláda vždy opozici. Způsob, jakým k tomu dochází poslední dekádu, je ale daleko za hranou snesitelnosti,“ upozorňuje Rychlíková a dodává: „Pokud existuje šance, že se politici přestanou bát složitosti a začnou znovu mluvit k lidem jako k dospělým občanům, pak právě teď.“
Už za pár měsíců bude mít Česká republika novou vládu. Nemá smysl spekulovat, kdo v ní zasedne, volby jsou přeci jen ještě daleko a i výzkumy ukazují, že se nálady voličské obce mění a vyvíjejí. Poslední roky se více než kdy předtím potýkáme s vyostřenou kampaní, která štěpí už tak dost polarizovanou společnost.
Na protivládních demonstracích se to naštvanými projevy vždy jen hemží. V jednom balíčku se tu mele všechno od ruské agrese na Ukrajině, po cenu potravin, energií, nedostupné bydlení či strašení jakousi novou totalitou, ve které podle části politiků a političek máme dnes údajně žít.
Čtěte také
Agresivita, jejíž terčem jsou zpravidla ti nejvíc zranitelní – v poslední době třeba stále více uprchlíci z Ukrajiny, je přímo podporována řadou politických prohlášení.
Z druhé strany často přichází ironizující a výsměšné komentáře, které se mísí s předstíranou snahou o podivnou edukaci: ti, kteří nevolí jako my, prostě jen nevědí, co činí.
V liberálních táborech bývají svoboda a demokracie vykládány jako deklaratorní pojmy, ve kterých o žádné materiální podmínky nejde a důležité jsou symboly. Západ, EU, NATO a zbytek už se nějak zvládne. Ve vyprázdněním prostředí spolu bojují vyprázdněné pojmy.
Jednoduše řečeno se dnes politické strany dělí na „vládní“ a „opoziční“ tábor, přičemž jak za vlády Andreje Babiše (ANO), tak za té Petra Fialy (ODS, Spolu) působily tyto skupiny navenek téměř neprostupně.
Zvnějšku se tak zdá, že opozice musí vždy kritizovat vládu a vláda vždy opozici. Způsob, jakým k tomu dochází poslední dekádu, je ale daleko za hranou snesitelnosti.
Čeští politici za poslední roky zredukovali politiku na binární systém dobra a zla. Každý konflikt se hodí, protože posiluje vlastní tábor a smazává prostor mezi. V praxi sice občas dojde ke kompromisům, ale veřejně to nikdo nepřizná, protože to narušuje obraz pevné linie: my versus oni.
Čtěte také
Přitom přehrocenou rétoriku nevyužívá jen opozice. I vládní politici často reagují výsměchem, moralizováním nebo nálepkováním. Místo toho, aby se snažili společnost zklidnit, přilévají olej do ohně – jen jiným jazykem. Jeden straší migrací a Bruselem, druhý má jasno, že kdo nesdílí „správné hodnoty“, je buď dezolát, nebo zmanipulovaný.
Největší výzvou, před kterou bude stát nová vláda – ať už ji sestaví kdokoli – nebude jen nastavení rozpočtu nebo zahraničně politické směřování, ale především schopnost znovu vytvořit důvěru mezi lidmi napříč třídami, regiony a kulturními bublinami.
Kontinuita krize
Už několik let žije česká a částečně i globální společnost v něčem, co by se dalo nazvat kontinuitou krize. Jak vážné mohou být její projevy, jsme si poprvé mohli napřímo otestovat v období covidu, kdy se některé skupiny obyvatel nebyly schopné shodnout ani na nejzákladnějších, zcela banálních faktech o povaze nemoci nebo způsobech, jak se před ní chránit.
Čtěte také
Podle nejnovějších výzkumů CVVM z podzimu 2024 je důvěra Čechů v politiku stále velmi nízká a dlouhodobě se nezlepšuje. Politickým stranám a hnutím důvěřuje pouze 19 procent obyvatel, což je nejnižší hodnota mezi všemi sledovanými institucemi.
Ani ústavní instituce na tom nejsou výrazně lépe. Poslanecké sněmovně a vládě důvěřuje zhruba 24 procent respondentů, přičemž zbytek vyjadřuje spíše nebo rozhodně nedůvěru. V tomto ohledu se situace prakticky nezměnila oproti předchozím letům. Senátu věří asi 32 procent lidí, což je sice o něco více, ale stále jde o menšinu.
Výrazně lépe si naopak vede prezident Petr Pavel, kterému důvěřuje přibližně 51 procent občanů. I u něj se však zaznamenal mírný pokles oproti předchozím měsícům. Zhruba 46 procent lidí prezidentovi spíše nebo rozhodně nedůvěřuje.
Čtěte také
Z řady studií, které máme k dispozici víme, že nízká důvěra v politiku se výrazně pojí se sociálně-ekonomickým postavením. Nejvíce věří systému lidé s vyšším vzděláním a příjmy, zejména z větších měst. Naopak ti v méně výhodné sociální situaci často pociťují frustraci a vyloučení, což vede k jejich odcizení od systému, pasivitě nebo volbě radikálních stran.
Tento trend představuje reálné riziko pro stabilitu demokratického zřízení. To, co sledujeme v poslední době, ale překračuje i tyto základní poznatky: žijeme v kriticky polarizované době. A je to právě politika posledních osmi let, co k rostoucí míře odpojení, fragmentarizaci společnosti a celkové radikalizaci přispívá nejvíce.
Za poslední roky navíc došlo v Česku k citelnému poklesu životní úrovně, přičemž nejtvrději byli zasaženi lidé s nižšími příjmy. Výrazně k tomu přispěl dramatický růst cen energií, který mezi roky 2021 a 2023 dosáhl více než 60 procent. To vedlo ke ztrátě reálných příjmů a nárůstu výdajů, které nízkopříjmové domácnosti často nedokázaly pokrýt z úspor.
Domácnosti s nižším vzděláním, nižším příjmem nebo žijící na venkově či v nájmu se ocitly ve zranitelné pozici.
Čtěte také
Průzkumy, jako například šetření Českého statistického úřadu EU–SILC, ukazují, že materiální deprivace a pocit finanční nejistoty jsou nejvyšší právě mezi nejchudšími skupinami obyvatelstva. Mnozí z nich museli omezit výdaje na základní potřeby – od energií po potraviny.
Zároveň ani růst mezd nebyl dostatečný. I když v roce 2024 došlo k mírnému reálnému růstu platů (cca 4,7 procenta), většina nízkopříjmových zaměstnanců tento růst vůbec nepocítila. V kombinaci s vysokou inflací a rostoucími náklady tak reálně životní úroveň výrazně klesla.
Celkově lze říct, že chudší lidé dnes žijí s menšími rezervami, větší závislostí na dávkách a s narůstajícím pocitem ekonomické nejistoty. Tento vývoj má i širší dopady – zvyšuje frustraci, nedůvěru v politiku a oslabuje pocit sounáležitosti se společností.
Vláda, která přijde po té současné, bude muset sociálně ekonomické pozadí krize důvěry vzít v potaz.
Když si nikdo nevěří
Jenže problémy s důvěrou v politiku dnes nemají jen ti, kteří jsou zranitelní, ekonomicky slabší nebo dlouhodobě přehlížení. Poslední roky ukázaly, že i část střední a vyšší třídy – tedy lidé, kteří se v minulých volbách přiklonili k vládní koalici ve jménu „slušnosti“, prozápadní orientace nebo boje s dezinformacemi – dnes pociťují hlubokou frustraci.
Ne snad kvůli cenám potravin, ale kvůli nenaplněným očekáváním ohledně stylu vládnutí, transparentnosti nebo skutečného posunu směrem k větší sociální soudržnosti.
Čtěte také
Vládní koalice Petra Fialy slibovala návrat důvěry v instituce, konec marketingové politiky, jasnou komunikaci a obnovu politické kultury. Místo toho jsme byli svědky neprůhledných debat při zásadních rozhodnutích – například při konsolidačním balíčku nebo diskuzích o důchodové reformě – a návratu starých klišé typu „všechno je vinou těch před námi“.
Jinými slovy: i voliči vládní koalice dnes často cítí, že dostali méně, než doufali – a tak přestávají věřit, že politika může být jiná.
Nejde ani tak o to, že by tu vedle sebe stály dvě odlišné země, někdy zjednodušeně popisované jako „město“ a „venkov“. Problém je spíš v tom, že se veřejná debata proměnila ve stav trvalé zákopové války. Nezáleží tolik na tom, co kdo říká, ale kdo to říká. Reakce se neodvíjejí od obsahu, ale od příslušnosti k jednomu z táborů. To se pak z politiky přelévá na celou společnost.
Politici čím dál méně reprezentují konkrétní politiku – a čím dál víc určitou identitu nebo postoj. Místo hledání řešení se hraje o co nejvýraznější výrok, který spolehlivě spustí očekávanou reakci. V takové atmosféře se ale nedá dlouhodobě vést žádný společný projekt.
Mluvit jinou řečí
Předchozí roky nám ukázaly, že jazyk konfliktu a kulturní války sice umí mobilizovat, ale nedokáže cokoliv smysluplně řešit. Pokud má nová vláda skutečně ambici narovnat vztah mezi lidmi a politikou, potažmo státem, nebude to možné bez konkrétních opatření.
Čtěte také
Je dobré si uvědomit, že narozdíl od devadesátých a částečně i nultých let dnes existuje celá řada datově i expertně podložených studií, které mohou implementaci reálné politiky výrazně pomoci. Je třeba jen jediné: chtít a přestat situaci neustále eskalovat.
To znamená jasně investovat do veřejných služeb – školství, zdravotnictví, dostupného bydlení, tedy do problémů, které dnes většina společnosti pociťuje jako reálné ohrožení.
Znamená to přestat se tvářit, že jsme se z krize dostali, když její dopady řadu lidí teprve dohání, když jsme hned několik zcela zásadních oblastí nechali bez povšimnutí, i když jasně ovlivňují život nás všech.
Znamená to začít mluvit o rozpočtu jinak než jen v řeči škrtů nebo moralizovaného povyšování se nad ty, kteří dnes zkrátka nemají dost peněz na vlastní důstojný život a rady o dvou svetrech jim přijdou jak z jiného vesmíru. Spolu s tím je však zásadní, aby dnešní opoziční strany neposouvaly debatu do téměř extremistického pole, v němž jen bují vzájemná nenávist a nevraživost mezi třídami.
Trhlina v polarizaci
Jak by mohla vypadat „nová cesta“ ven, nastiňuje zajímavý výzkum výzkum Národního institutu SYRI z letošního roku. Ten s polarizací nakládá v pozitivistickém slova smyslu: tvrdí, že samotná polarizace nemusí být jen hrozbou, ale i možnou příležitostí.
Podle autorů (Guasti & Michal) mohou prožívané krize a z nich vyvěrající rozdělení (v mnoha případech spíše rozdělování) společnosti v určitých kontextech vést k větší participaci občanů, obraně demokratických institucí a posílení hodnot, na nichž stojí otevřená společnost. Nedojde k tomu jen tak.
Čtěte také
Klíčové totiž podle autorů výzkumu je, jak se samotná polarizace strukturuje: zda vede jen k afektivní nenávisti vůči druhé straně, nebo jestli se z ní formují jasné politické postoje, které je možné vyjednávat a reprezentovat.
Česká zkušenost podle výzkumu zatím ukazuje, že jsme se i pod tlakem krizí udrželi v první linii zemí, kde se polarizace nestala synonymem rozkladu. To však může být velmi dočasné. Pokud ale nenastoupí reálná politická změna, zůstane tenhle potenciál jen nevyužitou šancí.
Jestli má mít „jiná řeč“ smysl, musí být především srozumitelná pro ty, kteří ji dnes už neposlouchají. A to nepůjde bez toho, že se změní i obsah toho, co říkáme – komu pomáháme, koho stavíme do středu pozornosti, koho posloucháme, když se rozhoduje.
V opačném případě půjde jen o pokračující fázi marketingu – a v té už žijeme až příliš dlouho. Možná ale právě v téhle únavě z permanentního marketingu by se pro novou vládu, bude-li jakákoliv, mohla objevit první trhlina.
Pokud existuje šance, že se politická reprezentace přestane bát složitosti a začne znovu mluvit k lidem jako k dospělým občanům, pak právě teď. Ne protože by to bylo výhodné, ale protože to už zkrátka nejde jinak. Společnost, která se rozpadá, totiž nepotřebuje další zjednodušení. Potřebuje, aby ji někdo začal znovu brát vážně a začal se zabývat tím, co ji skutečně trápí. Ne tím, co proti sobě poštve co nejvíce lidí.
Poslechněte si celý podcast Chyba systému. Najdete ho na webu Českého rozhlasu Plus, v aplikaci mujRozhlas a v dalších podcastových aplikacích. Ve vysílání Plusu v sobotu 9. srpna po 11. hodině a v neděli 10. srpna po 15:30.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
