Apolena Rychlíková: Lidská práva jsou i práva sociální a nově i ekologická
„Tady se hezky vlezeš do téhle klece, abys viděla, jaká nesvoboda byla za komunismu,“ řekl mi jednou nějaký aktivista na Národní třídě, když se připomínalo dvacet pět let od sametové „revoluce“.
Vlezla jsem do klece a chvíli tam stála. Muž okamžitě využil toho, že jsem zavřená a začal mi košatě vyprávět o základních lidských právech: o svobodě cestovat a o svobodě podnikat. Bylo to celkem utrpení, nakonec mě ale pustil z klece ven a já zase mohla užívat výhod svobodného světa. Narozdíl od mnohých lidí kolem nás nejen symbolicky.
Dobrá zpráva: Osobnosti v Česku se staví za lidská práva
Ester Geislerová, Miroslav Krobot, Monika Načeva, Jiří Hošek, Simona Babčáková, Olga Sommerová, Jiří Fajt, Jáchym Topol, Tomáš Zima a další osobnosti připomenou 10. prosince Den lidských práv v Českém rozhlase.
Připomínat si v dnešní době Mezinárodní den lidských práv může být pro leckoho zbytečnost, pro některé (třeba řadu českých politiků) to dokonce může být úplná hloupost.
Přesto tu, jako každý rok, tento den je a s ním i možnost nahlédnout na naše vlastní představy o svobodě, nebo demokracii. Zatímco v období před rokem 1989 se 10. prosinec mnohdy stával prostředkem k artikulaci protirežimních postojů, dnes se – velmi vulgárně řečeno – radujeme, že můžeme cestovat a podnikat.
Žádné dvě svobody nereprezentují fanatický český přechod ke kapitalismu tak dokonale, zvlášť, když tak často zůstane jen u nich a u svobody slova. Jenže kromě této svaté trojice mají lidská práva i další, univerzální a sociální rozměr. Není přitom překvapivé, že těm, kteří až příliš akcentují jen hodnoty spojené s konzumem, bývají ty ostatní lidská práva občas trochu na obtíž.
Někdy samozřejmost, jindy přežitý výstřelek
Postkomunistická zkušenost nás ve vnímání práv a svobod navedla jen jedním směrem, ne úplně nelogicky: byly to právě postmateriální svobody, které před rokem 1989 utrpěly. A byly to právě ty materiální, ze kterých si komunistický režim udělal alibi pro znesvobodňování celé společnosti.
Chránit lidská práva je mnohem aktuálnější než dřív, kritizuje zrušení postu ministra Džamila Stehlíková
Vládní tým Andreje Babiše je sestaven a osidluje Strakovu akademii, ačkoli o jeho podpoře ve Sněmovně se bude ještě vyjednávat. Kabinet ale nepočítá s rezortem pro lidská práva. Tuto agendu spolu s vedením Legislativní rady vlády povede nejspíš ministr spravedlnosti. „Pan premiér už teď, aniž by měl důvěru, provádí demontáž systému ochrany lidských práv, který se tu budoval desítky let," řekla v pořadu Pro a proti bývalá ministryně Džamila Stehlíková.
Jenže dnes už jsme jinde a jsou to právě lidská práva, co je nutné vnímat koherentně, jako neoddělitelný celek, ve kterém se různé aspekty svobody nejen doplňují, ale i rozvíjejí a co je důležité: především vzájemně podmiňují. A v tom je teprve jejich síla.
Dnes je to 70 let od chvíle, kdy se poválečný svět dohodnul na jednom z nejvýznamnějších globálních dokumentů ve své moderní historii. Všeobecná deklarace lidských práv, nezávazný, ale nejznámější dokument věnující se otázkám rovnosti, svobody, důstojného života nebo spravedlnosti, byl odhlasován 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN. Jeho schválení bylo impulsem k všeobecně lidské snaze respektovat základní hodnoty našeho života a dát jim nezpochybnitelný rozměr.
Tato deklarace byla vnímána jako ideální cíl globálního společenství, jako konsenzuální vize, která se jednou může proměnit v praxi. Dnes už víme, že se tato vize ve skutečnost nepřevtělila.
USA odcházejí z Rady OSN pro lidská práva. Ta nemá s jejich ochranou nic společného, tvrdí analytik
Spojené státy oficiálně vystupují z Rady OSN pro lidská práva, která podle americké velvyslankyně při OSN Nikki Haleyové používá pro některé státy dvojí metr a z lidských práv si prý dělá legraci. „Ten nepřiměřený zájem a nekončící nepřátelství vůči Izraeli jsou jasné důkazy toho, že Rada je motivovaná politickou předpojatostí, a ne starostí o lidská práva,“ uvedla.
Ba co víc: některé články považujeme po letech individualistického meldování dokonce za zbytečné, jiné nároky – třeba takovou rovnost – zaměňujeme za „stejnost“, čímž je odcizujeme jejich původnímu významu.
Český rozhlas Vltava uspořádal dnes meditativní čtení Všeobecné deklarace lidských práv. V prostoru studia se pomalým přeříkáváním a komentováním jednotlivých článků ukázalo, jak idealisticky vnímáme některá naše práva a svobody. Někdy je to samozřejmost, jindy zase už přežitý výstřelek.
Já myslím, že to nemá být ani jedno, a že to nepochopíme, zůstaneme – li uvěznění jen ve svých osobních perspektivách a nenahlédneme-li své výhody jako něco, co dnes nemá každý. Nejenom na světě. I u nás, v České republice jsou lidé, kteří „nejsou rovni“.
Lidská práva jsou práva sociální. Jsou to práva na důstojnou pracovní dobu, na kvalitní život, na dostupné vzdělávání, na seberealizaci bez ohledu na třídu, gender, etnikum nebo politické přesvědčení.
Neoklešťujme je a nezplošťujme jen proto, že my sami, jednotlivci, kteří měli štěstí, můžeme svobodně žít. Mysleme na ty ostatní, kteří nemohou a přemýšlejme, proč. A hlavně: začněme tváří v tvář ekologické krizi znovu promýšlet koncept globálních udržitelných vizí. Jsou dnes extrémně potřeba.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka