Apolena Rychlíková: Jak by vypadal svět, kdyby šly pečující do stávky? Zastavil by se
„Už více než rok jsem neviděla vlastní maminku. Dětem jsem řekla, ať mě nenavštěvují. Musíme to nějak zvládnout.“ Zhruba tak popisují realitu posledních měsíců zdravotní sestry z covidových oddělení. Podobně jako pečovatelky z různých sociálních zařízení – domovů pro seniory, zařízení pro lidi s postižením nebo dětských domovů – musely zdravotní sestry a sanitářky svůj život úplně přizpůsobit boji s koronavirem.
Často na úkor absolutního omezení vlastních životů, na úkor vlastních blízkých – dětí nebo rodičů.
Čtěte také
Když v roce 1908 vyrazily newyorské šičky do ulic, protestovaly proti špatným pracovním a mzdovým podmínkám a také tím volaly po všeobecném volebním právu.
Kdyby měly ženy na celém světě stávkovat dnes, bylo by to nejspíš za uznání péče jako klíčové práce pro chod celé planety – bez nadsázky.
Pandemie koronaviru odhalila jemná pojiva globálního řetězce pečujících, kdy jsou to často ženy z chudého Jihu nebo východních zemí, které v produktivním věku migrují za prací do bohatých států, aby tu pečovaly: brigádně jako au pair nebo jako agenturní zaměstnankyně v domovech důchodců či pomocná síla v nemocnicích.
Lidská soudržnost a národní bezpečnost
Tato práce ale vytvoří paradoxní koloběh: o jejich děti nebo starší příbuzné totiž v rodných zemích nakonec kdo pečovat nemá. Své o tom ví i Češky, které často mizí za hranice, kde jsou mzdy za péči vyšší než u nás.
Čtěte také
Ale nejde jen o logistiku: péče je páteřním mechanismem de facto každé domácnosti, což v roce 1975 připomněly ženy na Islandu, když na jeden den odmítly jít do práce a starat se o chod rodiny. Bylo to paralyzující.
Je to právě asymetrie v oblasti neplacené práce za dveřmi našich domácnosti, co je jedním z hlavních důvodů pro přetrvávající genderové nerovnosti – nejen v České republice. I když se s generační proměnou mění i přístup mužů k péči jak o děti, tak o domácnost, je stále většina tíhy „tam doma“ na ženách.
I to pandemie podtrhla: k péči o domácnost se přidalo vaření pro děti, učení a často nutnost zvládat vlastní práci spolu s tím vším. Není to lehké. Je to ale i vnímání péče jako něčeho automaticky ženského, co mají ženy vykonávat bez mrknutí oka, protože se na to víc hodí, co péči samotnou poškozuje a staví ji společensky i platově či mzdově na vedlejší kolej.
Čtěte také
Platy a mzdy v domovech pro seniory nebo zařízeních pro lidi s postižením bývají mnohdy jen o pár tisíc vyšší, než je minimální mzda. Zdravotní sestry v nestátních zařízeních můžou mít i o deset tisíc nižší příjem než ty sestry, jejichž plat podléhá tabulkám ministerstva zdravotnictví. V situaci, kdy už před pandemií trápil české zdravotnictví podstav personálu, pak tyto ženy slouží běžně přesčasy.
Koronavirus ale všechno jen zhoršil: jsou známé případy pečovatelských domů, kde pečovatelky zůstávaly se svými klienty zavřené měsíc, zdravotní sestry zase slouží dvanáctihodinové směny každý den a do svých domovů se chodí maximálně vyspat.
Málokdo si umí představit, že by tyto ženy v reakci na nedostačující vládní opatření řekly dost. Všechno by se totiž okamžitě sesypalo.
Letošní Mezinárodní den žen je víc než co jiného hlavně připomínkou těžkého roku. Vedle všeho dalšího nám ale koronavirus explicitně ukázal, jaká je reálná společenská hodnota péče, jak je tato práce klíčová pro fungování společnosti a jak nezastupitelnou funkci má z hlediska lidské soudržnosti, národní bezpečnosti i chodu země.
Všem, kteří pečují, za to patří nejen slova díků, ale i reálné uznání. Dočkáme se ho někdy?
Autorka je komentátorka serveru A2larm
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
