Stalinistický pedagog, pro kterého bylo klíčovým prvkem výchovy heslo „škoda rány, která padne vedle“. I tak bývá dodnes vnímán Anton Makarenko, jehož vychovatelská a sociálně pedagogická činnost ovlivnila mnoho mladých lidí v Sovětském svazu.
Své myšlenky zformuloval Makarenko ke konci života do několika knih, které byly v zemích socialistického bloku vydávány ještě v 70. letech minulého století v podobě, která by nejspíš samotného autora překvapila. Z Makarenka dovolili sovětští soudruzi tisknout jen to, co se jim hodilo.
Anton Semjonovič Makarenko (1888-1939) působil od 17 let jako učitel na základních školách a po absolvování poltavského pedagogického institutu začal učit i na školách středních.
Po bolševickém puči koncem roku 1917 vypukla v Rusku občanská válka, která znamenala smrt milionů lidí a nucené přesidlování dalších milionů. Rozlehlou zemí putovali ti, které brutální násilí občas ušetřilo – děti bez rodičů.
Zdivočelé tlupy malých žebráků se rychle staly významným sociálním i bezpečnostním problémem; podle odhadů se mohlo Ruskem potulovat až 9 milionů sirotků. Makarenko vyhledával hladové a opuštěné děti a organizoval pro ně výchovné kolonie.
Mladistvé zlodějíčky a prostitutky se snažil převychovat kombinací fyzické práce, výuky a formování jejich charakteru – to vše sice s individuálním přístupem ke každému z chovanců, ale zároveň za tuhé disciplíny a přísné organizace.
„Jste nenapravitelný, nebezpečný pesimista,“ rozčílil se prý Edvard Beneš v březnu 1938 na francouzského profesora a novináře, který si dovolil mu sdělit, že Francie patrně nikdy Československu v případném konfliktu s nacistickým Německem nepomůže.
Od začátku 30. let byl Makarenko postupně odstavován od své výchovné práce, až byl nakonec „povýšen“ do úřednické funkce v Kyjevě a později Moskvě. Začal hodně psát; interpretace jeho výchovných metod se ale lišila od toho, co by si nejspíš sám přál:
„Makarenkův odkaz byl jeho vykladači vytunelován, zfalšován. Převýchova mladistvých kriminálníků v pracovních koloniích tvořila pouze jeden segment jeho koncepce vztahu k mládeži. Právě tento segment, týkající se přístupu ke skutečně zvlčilým asociálům, tedy kolektivistická převýchova, byla poté aplikována na veškerou pedagogiku,“ napsal publicista Zbyněk Petráček.
Brzká smrt způsobila, že stalinistický režim si mohl Makarenka přivlastnit a vykládat po svém. Podle některých historiků by Makarenko nejspíš nepřežil období stalinských čistek a jeho dílo by bylo mladší generací odborníků teatrálně odsouzeno.
Jaký byl ale Makarenko doopravdy? Na to se pokouší odpovědět v pořadu Portréty historik Jan Adamec. Poslechněte si ho.
Čtenáři Alexandra Solženicyna se mohou domnívat, že o fungování stalinských lágrů vědí vše. Jenže vycházejí texty, které překvapí. Patří k nim i próza Tamary Petkevičové.
Byla cesta Gustáva Husáka do nejvyšších pater československé politiky po srpnu 1968 přímá? Do určité míry ano. Měl podporu Moskvy. A to podporu velmi delikátní.
Když se Čechoslováci probouzeli 21. 8. 1968 do země obsazované vojáky, byla jejich reakce jednoznačná a nejlépe ji vyjadřoval nápis: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
