Alexandr Mitrofanov: V zemi jménem politika

30. leden 2014

Včera jsme s Barborou Tachecí chvíli diskutovali ve vysílání Rádia Plus o tom, jaký by měl být politik. Citovala – a dodala, že s pochopením – slova politologa Stanislava Balíka otištěná v Mladé frontě Dnes, která nyní ocituji také.

„Jde vlastně o paradox – vzpoura proti politikům z loňských podzimních voleb vynesla na premiérský post ztělesnění většiny nectností, jež současná česká společnost politikům vyčítá: vzdálenost občanům, uzavřenost politického akvária, chytré vy(zne)užívání poslaneckých benefitů. Premiérem se stal člověk, který má oproti všem dosavadním předsedům vlád nejmenší zkušenost s mimopolitickým, obyčejným světem. I Stanislav Gross před nástupem do politiky chodil alespoň chvilku do práce na nádraží a řešil problémy obyčejného života.“

Nesouhlasím. Politik nemusí léta chodit do zaměstnání uprostřed horních deseti tisíc nebo dolních deseti miliónů, a pak po dlouhé době smět odejít do mocenských struktur. Nehledě na to, že plusový bod politika Stanislava Grosse, že nějaký čas jezdil s lokomotivou, mě vyloženě rozesmál.

Vzdálenost občanům a uzavřenost v politickém akváriu nejsou závislé na zkušenosti letitého sezení v kanceláři nebo stání u ponku. Není nouze o příklady příslušníků takzvané dělnické aristokracie, kteří se radostně stávali největšími naboby, jakmile přičichli k politice.

Obyčejný svět musí politik vidět očima svých voličů. Pokud to dokáže, je profesionál. Jestliže příchod mezi domnělé politické elity pro něj byl samoúčelný, není na svém místě. A plní-li svou úlohu dobře, je-li svými příznivci volen, pak nezáleží na tom, zda strávil léta v prostředí prostého lidu či lidu neprostého. Nehledě na to, že v případě skutečného zájmu má politik ve volené funkci násobně vyšší šanci dozvědět se o šíři problémů, které jeho voliče trápí, než běžný občan.

Když půjdeme zpět proti toku času a budeme hledat výrazné politické postavy, těžko seženeme takové, které skutečně vzešly z „obyčejného světa“. Politika je vysoce specializovaná profese a platí v ní výsledky, nikoli výsluha let.

Mluvili jsme také o tom, zda existují v politice stejná pravidla jako v občanském životě. A můj názor je, že nikoli. Je to patrné na příkladu, o kterém jsme se bavili.

Bohuslav Sobotka po dlouhém trvání na tom, že ČSSD nemá podpořit vládu Jiřího Rusnoka při hlasování o důvěře, na poslední chvíli pod tlakem většiny straníků změnil postoj. Lidsky správné? Kdepak, člověk nemá uhýbat, je-li o své pravdě přesvědčen. Ale politicky to bylo v pořádku.

Šlo dokonce o jediné možné řešení, pokud nechtěl Sobotka v tu chvíli s politikou nadobro skončit. Jinak by se předsedou ČSSD stal Michal Hašek a dál si může každý občan, který se zajímá o dění v zemi, dosadit postavy a obsazení sám.

Kvalifikačním předpokladem politika jsou pevné nervy a kachní žaludek. Jedinec, který má hypertrofovaný smysl pro osobní čest a pravdomluvnost, v této branži nemá co dělat. Budou mu na obtíž.

Autor je komentátorem deníku Právo.

autoři: ami , Alexandr Mitrofanov
Spustit audio