Jan Fingerland: Už je to tady – nebo ještě ne? K protestům v Íránu
Už od neděle zažívají velká íránská města protesty proti ekonomické, ale i politické situaci. Demonstrace jsou velké, i když zdaleka nejde o jediné podobné vystoupení tamní společnosti v poslední dekádě. Všichni se proto ptají – je to začátek konce režimu, nebo ještě ne?
Čtěte také
Na začátku byl prudký pád hodnoty rijálu. Právě ten přiměl k protestům obchodníky, zejména prodejce zboží, které se dováží za dolary ze zahraničí. Právě oni totiž na náhlých propadech hodnoty měny zaznamenávají největší ztráty.
K jejich pobouření přispívá i skutečnost, že režim vytvořil složitý systém zajištění proti měnovým výkyvům a vysoké inflaci. Ten je ale dostupný jen některým s režimem spjatým byznysmenům. Není to tedy jen pád měny, inflace, ale i korupce a pocit nespravedlnosti, který stojí za posledním výbuchem nespokojenosti.
Bazar se zlobí
Za varovné se pokládá právě vystoupení „bazaru“, obchodníků, kteří jsou jinak při projevování nespokojenosti zdrženlivější než jiné části společnosti. Mluví se také o postupné dolarizaci ekonomiky, to znamená, že společnost čím dál více dává najevo nedůvěru vlastní měně, ukazuje nedostatek víry ve stát a vůbec jeho schopnost uchovat hodnotu majetku, který by jedna generace ráda předala té další.
Čtěte také
Írán ovšem zažil větší demonstrace i v letech 2017, 2019 a 2022. Pokaždé měli demonstranti trochu jiný motiv a demonstrovaly trochu jiné části společnosti – vzpomeňme třeba na protesty po smrti Mahsy Amíniové, zatčené za špatně nasazený šátek.
Současné demonstrace jsou trochu specifické tím, že se konají v době, kdy je režim značně ponížený po nedávné neschopnosti dodávat pitnou vodu. A také neúspěchem letní války s Izraelem, navíc poté, co na jaderný a raketový program vynaložily íránské vlády – a také spojenecké síly v široké oblasti – velmi vysoké částky, které pak chybějí doma.
Stát reaguje směsí hrozeb i nabídek k dialogu. Jeho legitimita je však stále slabší a s postupnou obměnou generací současné zřízení stále více Íránců chápe jako něco cizího.
Na demonstracích je stále častěji slyšet volání po návratu Šáha, vyhnaného v roce 1979 – dnes by šlo o jeho šestašedesátiletého syna žijícího v exilu. Protesty se neomezují jen na Teherán, rozšířily se do Isfahánu, Šírázu, Mašhadu a Jazdu.
Konec režimu? Ještě ne
Řada specialistů na íránské poměry se však shoduje, že na vyhlašování konce režimu je zatím brzy. Zaprvé proto, že protesty nejsou dost velké, zatím se jich účastní nanejvýš desetitisíce lidí.
Čtěte také
Tyto demonstrace též nezahrnují rozmanité složky společnosti, tedy rozdílné vrstvy s odlišnými motivacemi, což by vytvořilo silnější tlak. Museli by se tedy spojit obchodníci, městská střední třída s politickými požadavky, venkovská chudina i početné etnické menšiny.
Dále: nezdá se, že by bezpečnostní síly byly méně odhodlány k represi nebo že by se mezi jednotlivými silovými složkami objevovaly trhliny. Jen za poslední rok v Íránu popravili kolem 1500 lidí.
A pak je tu zásadní otázka, kdo by podobné revoluční hnutí vedl. Íránský exil není jednotný a uvnitř země se nepodařilo vytvořit politicky silné disidentské hnutí. Neexistuje žádný jasný politický program, kromě nostalgie po režimu, který Íránci sami svrhli. Takové vakuum je pro hnutí za svobodu a demokracii nebezpečné.
Kdo vyplní vakuum
Je charakteristické, že bývalého šáha kdysi vyhnala koalice islamistů a levičáků. Jenže jen ti první byli dost jednotní a organizovaní a rychle vybudovali totalitní režim, který byl pro íránskou levici ještě mnohem nebezpečnější než ten starý.
Čtěte také
I teď hrozí, že i v případě masových demonstrací politický převrat unese někdo, kdo bude dostatečně motivovaný a konsolidovaný. Spekuluje se například o Revolučních gardách, které by se prosadily na úkor náboženských hodnostářů.
Gardy nejsou žádné unavené gerontokratické instituce, mají odhodlané ozbrojené složky, obrovský majetek a důvod se domnívat, že úplná změna poměrů by pro ně nebyla výhodná.
Pro pády autokratických režimů po masových demonstracích je nicméně charakteristické, že někdy překvapí i své účastníky. Jako logické a nevyhnutelné se pak jeví vždy až při zpětném pohledu.
Mosad?
Ještě jednu poznámku na závěr: k protestům prý Íránce v perštině vyzýval i twitterový účet izraelského Mosadu. Tuto informaci přinesla řada médií v zahraničí i u nás. Toto tvrzení ovšem slouží spíš k diskreditaci protestů.
Pro současnou úroveň informování o blízkovýchodním dění je charakteristické, že perskojazyčný účet Mosadu tolik lidí bere vážně, aniž by věděli, kdo za těmito tweety stojí.
To samozřejmě neznamená, že se Mosad o Írán nezajímá, ale pravděpodobně pracuje jinými způsoby než roztleskáváním demonstrací. Pokud by íránský režim padl, mohlo by to být pro Izrael výhodné. Ale pro Íránce ještě více.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
