Alexandr Mitrofanov: Kdo potřebuje charismatické vůdce

Vypadá to jako náš, s přihlédnutím k menší míře vášnivosti v porovnání se světem, příspěvek k uctívání vůdců. Nebo, jak se moderně říká, charismatických osobností. Právě v těchto dnech se o řadě z nich mluví, ať mrtvých, čerstvě zemřelých, anebo živých.

V Rusku bylo tématem číslo jedna před několika dny šedesáté výročí úmrtí Josefa Stalina. Muž, jehož zločiny proti lidskosti byly za dobu od jeho smrti dokonale zdokumentovány, ale není v zemi, kterou ničil, vnímán jako temná a zrůdná postava. Zhruba třetina obyvatel ho obdivuje.

Projevuje se nostalgie po sovětské éře, jejíž pravidla značné části Rusů byla blízká, protože se po nich nechtělo těžké rozhodování, co si počít se svobodou. Ale Stalina berou jako sympatického vládce i mladí, kterým se dnešní divoký kapitalismus v zemi nelíbí a kteří se ve škole o Stalinových zločinech neučili, protože jim byl rozhodnutím současných vládců prezentován jen jako výkonný manažer s některými omyly. První i druhé skupině navíc imponuje, že za Stalina se Ruska, přesněji Sovětského svazu každý ve světě bál. A tak je to podle nich správné.

Další charismatický lídr umřel teprve před pár dny. Hugo Chávez svým odchodem ze života způsobil hodně slz a smutku ve Venezuele. Soucitné ohlasy ale sklidil po celém světě. Lákal schopností být jiný a nebát se dělat věci, které sice šly proti zavedeným zvyklostem, ale pomohly spoustě lidí, kteří by jinak neměli naději. To je případ znárodnění ropy a využití získaných peněz pro zlepšení života chudých krajanů.

Opozice, která volala po méně autoritářském způsobu vládnutí, neuspěla za Chávezova života a nevypadá to podle názorů expertů, že by její doba přicházela nyní. Tady platí, jiný kraj, jiný mrav. K tomuto moudru lze dodat, že jinakost se odvíjí od dějin té které země. Dějiny jsou zase produktem vzájemného působení mnoha faktorů, mezi nimž zeměpisná poloha včetně klimatických podmínek a velikosti území hraje jednu z nejdůležitějších rolí.

S výjimkou Olafa Palmeho nevíme téměř nic o skandinávských vůdcích. Stejně tak bychom těžko hledali projevy vášní, lásky, nenávisti, natož hladovky kvůli politikům ve Švýcarské konfederaci. Že by tamní lídři postrádali charisma? Nebo je namístě jinak položená otázka: Že by tamní občané po svých politicích nechtěli nadlidské schopnosti nebo je nebrali jako nádoby pro vylití svých nesplněných snů nebo nestrávené zášti?

Dnes končí na Pražském hradě jeden charismatik, zítra nastupuje druhý. Prožívá to velké množství lidí jako dějinnou událost, která sama o sobě dokáže ovlivnit jejich existenci. Skandinávie a Švýcarsko jsou pro nás dál než Venezuela a Rusko.