Akce P – likvidace řeckokatolické církve v Československu. Příběh Ivana Ljavince a Jána Eugena Kočiše

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zleva Vasiľ Hopko, Metoděj Dominik Trčka a Pavel Peter Gojdič ve východoslovenské vesnici Nižné Repaše

Řeckokatolická církev je svéráznou součástí katolického společenství. Uchovává tradice a zvláštnosti východního křesťanství a zároveň bezvýhradně uznává primát římského papeže. Vznikla na pomezí východu a západu, zahrnuje především Ukrajince, Poláky, Slováky a Rusíny, v České republice se k ní hlásí několik tisíc lidí.

V Příbězích 20. století mluví o osudech svých i řeckokatolické církve v Československu především biskupové Ivan Ljavinec (1923-2012) a Ján Eugen Kočiš (1926-2019). Prvně jmenovaný se narodil ve Volovci na Podkarpatské Rusi, druhý v Pozdišovcích v okrese Michalovce.

Oba byli za komunismu odsouzeni k několikaletému vězení, oba se živili jako dělníci, oba byli pronásledováni a nuceni působit v utajení. 

Řeckokatolický biskup Pavel Peter Gojdič, vězeňská fotografie

Je třeba říct pár slov k historii. Začátkem 11. století došlo k takzvanému východnímu schizmatu, k rozkolu mezi západním křesťanstvím a částí východního (byzantského) křesťanství. Východní křesťané užívají byzantský obřad, jejich bohoslužebnou řečí je řečtina nebo jiný národní jazyk, nikoli latina, která byla do roku 1965 závazná pro západní církev.

Věroučně se od sebe východní a západní křesťanské církve v některých ohledech liší – nejdůležitější rozdíl je, že východní církve, nesjednocené s Římem, neuznávají papežský primát. Samy sebe nazývají církvemi ortodoxními nebo pravoslavnými, jsou autonomní, jejich nejvyšší hlavou je patriarcha.

V roce 1596 se však s Římem sjednotila část pravoslavných, žijících na rozhraní Polska, Běloruska a Ukrajiny (takzvaná brestská unie) a v roce 1649 došlo k dalšímu sjednocení s římskokatolickou církví, tentokrát se týkalo pravoslavných z východních oblastí Rakousko-Uherska (jde o takzvanou užhorodskou unii).

Právě tak vznikla řeckokatolická orientace, někdy se proto řeckokatolíkům říká uniaté (správně se má mluvit o katolících byzantského nebo východního obřadu).

Teď budete pravoslavní

Převážná část řeckokatolíků, celkově několik milionů lidí, žila před válkou na západní Ukrajině, na území, které do roku 1939 patřilo Polsku a po porážce nacismu bylo sovětské.

Ve dnech 8. až 10. března 1946 se ve Lvově konal zmanipulovaný církevní synod, který odhlasoval zrušení unie s Římem a návrat řeckokatolíků k pravoslaví. Sovětská vláda následně postavila řeckokatolickou církev mimo zákon. Věřící se mohli buď stát pravoslavnými, nebo se víry zříct. Ve věznicích a pracovních táborech tehdy skončilo 10 biskupů, 1733 kněží a více než tisíc řeholnic. Téměř všichni zahynuli.

Počet řeckokatolíků na území předválečného Československa lze odvodit z posledního sčítání lidu, při němž se jen na Slovensku hlásilo k řeckokatolické víře 213 tisíc lidí, na Podkarpatské Rusi to byla většina křesťanů, v celé ČSR (to už je údaj řeckokatolického biskupství z roku 1948) zhruba 300 tisíc lidí. V čele prešovského biskupství stál od roku 1927 Pavel Peter Gojdič, o němž se ještě zmíníme.

Akce P podle sovětského vzoru

Po válce byl pro řeckokatolíky v Československu v rámci protikatolické politiky přichystán sovětský scénář: návrat k pravoslaví. Proto se také operace Státní bezpečnosti (završila se roku 1950) označovala jako „akce P“.

Nejprve měli řeckokatolíci přestupovat k pravoslaví dobrovolně, avšak zájem byl mizivý. V roce 1949 začali pravoslavní žádat likvidaci řeckokatolíků. V únoru 1950 navštívila ČSR pravoslavná delegace z Moskvy a 27. února 1950 (podle materiálů Ústavu pro studium totalitních režimů) rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ na návrh církevní šestky o okamžitém postupu, který povede k zániku řeckokatolické církve v ČSR.

Na biskupské úřady byli dosazeni zmocněnci Slovenského úřadu pro věci církevní, začala „tisková válka“ proti řeckokatolíkům a kněží byli pod soustavným psychologickým tlakem a policejní šikanou, bylo jim vyhrožováno a jejich činnost znemožňována. Věřící ale tlaku vzdorovali, lidé chránili své kněží a své farnosti.

Čtěte také

V dubnu 1950 svolala Ukrajinská národní rada, kterou režim používal k perzekuci řeckokatolíků, do prešovského hotelu Černý orel sjezd takzvaný návratových komisí (myšleno návratových od řeckokatolicismu k pravoslaví).

Církevní historik Václav Vaško v knize Neumlčená píše, že „ačkoli tento sjezd nesvolal nikdo z kompetentních církevních představitelů, byl nazván církevním sněmem – soborem.“

Zfalšovaného sněmu se zúčastnilo asi 800 lidí, z toho asi 70 řeckokatolických kněží, z nichž pouze několik akci podporovalo. Václav Vaško uvádí, že komunisté poté svezli na sněm stovky lidí, aby zajistili, že bude požadován a odhlasován návrat řeckokatolíků do lůna pravoslavné církve:

„Mezi takzvanými laickými zástupci řeckokatolíků byla početná skupina gymnazistů z Humenného, též lidé nevěřící nebo delegovaní na sněm partají, přijelo i auto s chlapy, naverbovanými na sobor slibem, že tam dostanou klobásy a pálenku. Mnozí řeckokatoličtí kněží byli na sněm vylákáni, zavlečeni nebo donuceni k účasti.“

Podle pozdějšího biskupa Ivana Ljavince měl sobor původně být jen další nátlakovou akcí na řeckokatolíky – o tom, že již na něm proběhne sloučení, se prý rozhodlo na poslední chvíli, protože akce se ukázala jako kvalitně zmanipulovaná a zdárně se vyvíjející. Oba tehdejší řeckokatoličtí biskupové, Pavel Peter Gojdič a Vasiľ Hopko, byli v době soboru v internaci, pod dohledem Státní bezpečnosti.

Osobnost Pavla Petra Gojdiče

K osudům biskupa Pavla Petra Gojdiče je třeba říct pár slov. Narodil se v roce 1888, roku 1911 byl vysvěcen na kněze a v roce 1926 jmenován prešovským sídelním biskupem (začal působit o rok později).

V období Slovenského štátu patřil k nečetným církevním představitelům, kteří se vymkli z takřka všeobecného antisemitismu, a zachránil život mnoha Židům, jimž vystavoval řeckokatolické křestní listy (v lednu 2008 mu byl in memoriam udělen izraelský titul Spravedlivý mezi národy).

V době likvidace řeckokatolické církve byl zatčen a později na základě absurdních obvinění odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí. Zemřel ve věznici Leopoldov roku 1960 v den svých dvaasedmdesátých narozenin. Podrobnosti zde.

Čtěte také

Biskup Vasiľ Hopko byl odsouzen k patnácti letům vězení. Na svobodu vyšel s podlomeným zdravím v roce 1964.

Usnesení prešovského soboru vzala vláda na vědomí 27. května 1950. Ačkoli neexistovalo řádné zákonné opatření o zrušení řeckokatolické církve, byli od té chvíle řeckokatolíci de facto postaveni mimo zákon. Historik Václav Vaško konstatuje: „Bylo to evidentní porušení platné ústavy, která zaručovala náboženskou svobodu.“

Proč se řeckokatolickou církev snažil komunistický režim zlikvidovat, bylo zjevné – jednak zahájil tažení proti náboženství jako takovému a katolické církvi obzvlášť, jednak poslouchal sovětské příkazy.

Proč se ale na podobné věci podílela pravoslavná církev? Podléhala sovětským direktivám, získávala vliv (pravoslavných věřících bylo v Československu jen několik tisíc), ale také – v neposlední řadě – majetek.

Bezprostředně po ukončení neprávoplatného nebo spíš podvodného sněmu začali pravoslavní za pomoci policie přebírat řeckokatolické kostely, fary, prešovskou biskupskou rezidenci i seminář. Řeckokatoličtí věřící protestovali, sepisovali petice – pod jednu se podepsalo 40 tisíc signatářů –, Václav Vaško zaznamenává, že bránili fary a docházelo ke rvačkám.

Kněží, kteří se nenechali přesvědčit k přestupu na pravoslaví – a těch byla většina – končili často v internaci, avšak ani to je většinou nezlomilo. Řeckokatolíků zůstaly plné tři čtvrtiny z původního počtu.

Ján Eugen Kočiš

Ján Eugen Kočiš v roce 1950 odešel ze semináře a zakrátko byl povolán k vojenské službě u Pomocného technického praporu. Na Nový rok roku 1951 ho během jeho dovolené vysvětil tajně na kněze trnavský biskup ThDr. Róbert Pobožný.

Ján Eugen Kočiš

Kočiš byl odhodlán působit jako tajný kněz. Po propuštění od PTP, kdy musel vykonávat dělnické povolání v pekárně, se svému pravému poslání věnoval ilegálně. Taková činnost byla hodnocena jako takzvané maření státního dozoru nad církvemi podle příslušného zákona, svobodu tak riskoval nejen Kočiš, ale i lidé, kterým svátostně sloužil.

Od července 1955 do února 1958 se musel skrývat, ale i tehdy tajně vykonával kněžskou službu. 7. února 1958 byl zatčen a až do amnestie roku 1960 vězněn na Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší, kde jako horník těžil uhlí. Po propuštění pracoval až do pražského jara jako zaměstnanec plynáren.

V roce 1968 byla řeckokatolická církev v Československu obnovena a znovu se směla přihlásit k věrnosti římskému papeži. Pater Kočiš byl jmenován ceremoniářem a aktuárem na prešovském biskupství. Zároveň působil i v několika farnostech jako farář.

Po rozpadu republiky byl v Praze v roce 1993 zřízen Apoštolský exarchát a Kočiš byl jmenován jeho kancléřem. V roce 2002 mu papež Jan Pavel II. udělil titul papežského preláta. O dva roky později byl jmenován titulárním biskupem abrittským. Ján Eugen Kočiš zemřel 4. prosince roku 2019.

Ivan Ljavinec

Ivan Ljavinec byl po soboru v roce 1950 pověřen k působení v ilegalitě – biskup Hopko ho z internace jmenoval generálním vikářem, zástupcem internovaných biskupů s mimořádným zplnomocněním a úkolem udržovat kontakt mezi kněžími a zbavit kněze, kteří pod nátlakem podepsali souhlas se spojením s pravoslavnou církví, církevních trestů.

Ivan Ljavinec

Po několika letech byl zatčen a v roce 1956 odsouzen v procesu Ljavinec a spol. za podvracení lidově demokratického státního zřízení. Prošel ruzyňskou věznicí, Valdicemi a jako vězeň fáral v uhelných dolech ve Rtyni v Podkrkonoší.

Na svobodu vyšel v roce 1959, byl v zoufalé situaci, nemocný, bez domova, bez zaměstnání, odkázaný na pomoc přátel a známých.

Ivan Ljavinec později zorganizoval úspěšnou petiční akci za znovuobnovení řeckokatolické církve. V roce 1969 získal takzvaný státní souhlas s kněžskou činností, spravoval pak řeckokatolickou farnost v Praze. V roce 1989 se stal biskupským vikářem řeckokatolické církve v České republice.

Po zřízení apoštolského exarchátu papežem Janem Pavlem II. pro katolíky byzantsko-slovanského obřadu byl jmenován 1. apoštolským exarchou. Biskupské svěcení přijal 30. března 1996 v Římě. Zemřel 9. prosince 2012.

autor: Adam Drda
Spustit audio