Africká unie

Zástupci 53 členských zemí jednali o možnosti vytvořit společnou vládu a také o regionálních tématech, zejména o situaci v Zimbabwe a v súdánském Dárfúru. Nejenergičtějším obhájcem myšlenky je libyjský diktátor Muammar Kaddáfí. Ten dokonce prosazuje co nejrychlejší jmenování federální vlády, ovšem Jihoafrická republika a některé další vlivné státy jsou opatrnější.

Podívejme se na tři základní témata, která Kaddáfího projekt skrytě nebo otevřeně obsahuje. Je to jednak myšlenka prohlubování integrace kontinentu, jednak hlubší ekonomické propojení, a za druhé politické sjednocení. A třetí motiv celé věci je angažmá zmíněného Kaddáfího, tedy vůdce ze země sice "africké", ale nikoli - zjednodušeně řečeno - "černošské".

Co se týče ekonomické stránky věci, Afrika jako ekonomicky jednotný blok v žádném případě nefunguje. Vždyť z celého obchodního obratu Afriky připadá jenom desetina na vnitroafrické obchodování. Zbytek tvoří export vně kontinentu, a to hlavně do Ameriky a Evropy. Letos v květnu se část afrických zemí zejména z jihu a východu kontinentu dohodlo na celní unii. To by mělo znamenat, že na polotovary bude uvalena 10-ti procentní clo, a na hotové výrobky pět-a-dvacetiprocentní. Harmonizace cel je asi krok správným směrem, ale tak vysoká cla vzájemný obchod příliš podpořit nemohou.

Členové tohoto spolku navíc dále zmnožili už tak početné organizace, které v Africe fungují. Dohoda podepsaná před 16 lety v nigerijské Abuji předpokládala postupné sjednocení regionálních ekonomických uskupení do roku 2019. Místo toho takových organizací ještě přibylo a mnohé se vzájemně překrývají. Plán na zavedení jednotné měny, která by měla začít fungovat v roce 2023, tedy už za šestnáct let, pak vypadá jako naprostá utopie.

Tím jsme se ovšem už přenesli na současná jednání v Ghaně a k politickým aspektům africké integrace. Společná měna, centrální banka, měnový fond, ale také soud pro lidská práva, to vše patří k plánům na Africkou unii, které navrhl panafrický parlament na svém jednání v roce 2004. Jedná se vlastně o vyvrcholení dlouhodobých snah o sjednocení kontinentu , které sahají do konce 50. let, kdy se rozbíhal proces dekolonizace. Tyto plány měla realizovat Organizace africké jednoty. Ještě v 60. letech byli i mnozí obyvatelé západu velmi optimističtí, co se týče budoucnosti Afriky. Místo toho se Afrika stala kontinentem chudoby a občanských a jiných válek, stejně jako diktatur a korupce.

Neúspěšnou Organizaci africké jednoty vystřídala před pěti lety Africká unie, která má dnes 53 členů a velké zmíněné plány.Měli by je realizovat stejní lidé, jako ve starém spolku. Zatímco leadeři afrických států plánují světlou budoucnost, v Africe zuří nejméně čtyři velké konflikty. Počet jejich obětí se počítá na statisíce, a Africká unie, respektive její jednotky, zatím nebyly schopny s vražděním nic udělat.

Afričtí vůdcové vědí, jak zapůsobit na Západ, a tak hovoří o podpoře demokracie, a to i na úrovni projektovaného afrického super-státu. Podle prohlášení Africké unie se státy mají vzájemně kontrolovat, zda dodržují demokratické zásady. To je ale absurdní, vždyť podstatná část afrických zemí vůbec žádnými demokraciemi není. Už Organizace africké jednoty byla žertovně přezdívána "Klub diktátorů", a těch pár let na věci nic nezměnilo. Konec konců jedním z nejvýraznějších postav summitu je například prezident Zimbabwe Robert Mugabe, který svou zemi každý den stahuje do hlubší propasti. Avšak ani země, které nejsou diktaturami, nemají obvykle uspokojivý politický systém, bývají vedeny populistickými vůdci a jejich volby jsou často zmařeny podvody a politickou korupcí.

Podívejme se ještě na třetí důležitý bod, a to je fakt, že za iniciativou stojí zmíněný Muammar Kaddáfí. Tento dlouholetý libyjský diktátor se již proslavil jako tvůrce třetí velké ideologie vedle kapitalismu a socialismu, a známý je také jeho supervůz, který lehce připomíná bláznivá auta z druhořadých amerických filmů 60. let. Nyní by možná rád vstoupil do dějin jako sjednotitel Afriky. To se mu však asi nepodaří, navzdory jeho obdivuhodnému tahu na branku.

Málo komentovaným, ale důležitým rysem mnoha afrických konfliktů je napětí mezi arabským a černošským blokem v Africe. Ten je ještě komplikovaný tím, že část takzvaných "Arabů" jsou vlastně spíše etničtí černí Afričané, kteří se za Araby považují. Střety v dnešním Súdánu, ale i konflikt somálsko-etiopský či mauretánsko-senegalský mají nádech arabsko-černošského střetu. Vzájemné vztahy se čím dál více komplikují přesunem mnoha černých Afričanů na sever do arabských zemí, a s tím jsou spojené další jevy, jako je pašování drog a žen, otrokářství a prostituce. To vše vyvolává napětí a často i otevřený a v Evropě už dávno nevídaný rasismus.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .