Adam Drda: Křivé obvinění aneb dědictví po Melčákovi

Ve vládním návrhu novely taková pasáž nebyla, ke změně došlo ve Sněmovně. Proč, to se nikdo příliš nenamáhá zdůvodnit, autor oné původní verze Pavel Šámal z Nejvyššího soudu říká, že poslanci "argumentovali tím, že tak chtějí zabránit útokům na politiky při jejich předvolebních kláních."

Celá ta věc se zdá velmi nebezpečná: pokud tomu dobře rozumím, například novinář, který napíše článek o trestném činu politika na základě informací, které získal od svého zdroje, může být trestně stíhán, jestliže policie onen trestný čin nepotvrdí. V Česku se ovšem nedaří prokázat spoustu trestných činů - a bohužel to vůbec neznamená, že se nestaly. Pokud se novinář bude chtít stíhání vyhnout, musí v článku citovat svůj zdroj. A zase: ten zdroj se okamžitě vystavuje nebezpečí kriminalizace, neboť spoustu trestných činů, například korupci, není lehké doložit, zvlášť pokud se jejich svědkové začnou bát ještě víc než se báli dosud.

Česká republika není zrovna stabilní země - a přidávat do jejího právního řádu paragrafy, které podobným způsobem chrání veřejné činitele, je nesmysl. Ne proto, že by politici neměli mít nárok na zastání, ale proto, že v zemích s delší demokratickou tradicí, než je ta naše, se podobné věci řeší zpravidla civilním sporem - a politici z dobrých důvodů nemají k dispozici nástroje, které by jim usnadňovaly zavírání kritických úst.

Už citovaný Pavel Šámal prohlásil, že "novináři se změny tolik bát nemusí." To zní poněkud výhrůžně: takže se musí bát trochu? Přiměřeně? Kritik nového zákoníku, právník ligy pro lidská práva David Záhumenský upozorňuje, že povaha uplatňování paragrafu o "křivém obvinění" se bude ovíjet od toho, jaké "mantinely" nastaví orgány činné v trestním řízení. No právě. Když člověk nemá až tak velké iluze o nezávislosti oněch orgánů a sleduje třeba názory Jiřího Paroubka na mediální svobodu, těžko se brání jistým obavám.

Vedle "křivého obvinění" zůstal kvůli politickému tlaku v zákoníku i trestný čin pomluvy a schvalování trestného činu. Obě věci jsou přežitek a jsou snadno zneužitelné samozřejmě nejen proti žurnalistům, ale zejména proti lidem, kteří se odváží kritizovat různé silnější ničemy. Záhumenský uvádí konkrétní příklad:

"v dubnu 2008 média informovala o násilí páchaném na dětech v dětském domově v Novém Jičíně. Kauza se dostala na světlo díky manželovi bývalé vychovatelky domova Ing. Miroslavu Ľubovi, který úřady a média informoval o nepřiměřeném chování zástupce ředitelky. Ten však označil veškerá tvrzení nepravdivá a podal na pana Ľubu i jeho manželku trestní oznámení. Soudní řízení, které je pochopitelně pro oba manžele finančně dosti nákladné a stresující, dosud neskončilo."

Budou volby, a možná by stálo za to, aby některá politická strana během kampaně oznámila, že pokud se dostane do parlamentu, citované paragrafy zruší. Co třeba ODS, která jim nezabránila a které tolik velmi leží na srdci svoboda všeho druhu?

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století