Adam Černý: Nizozemci nepřekvapili Evropu poprvé

Na onu první červnovou středu roku 2005 se už upamatuje málokdo. Protože kdo dnes ví, co byl projekt evropské ústavní smlouvy, tak si ještě tak vybaví, že ho v neděli 29. května umrtvilo referendum ve Francii, už mu ale asi nevytane na mysli, že hřeb do rakve zatloukli o tři dny později většinou svých hlasů také v referendu Nizozemci.

Čtěte také

Jan Fingerland: Nizozemská vláda podlehla evropské chorobě

Před takřka dvěma desítkami let byl v zemi, která patřila k zakládající šestici evropské integrace, tento debakl vnímán ještě jako ojedinělý úkaz.

Podobně se před sedmi lety interpretovalo i lidové hlasování o asociační smlouvě Evropské unie s Ukrajinou, která v Nizozemsku neprošla, když se k urnám obtěžovalo jen dvaatřicet procent voličů, z nichž většinu oslovila drsně euroskeptická kampaň, z níž měl největší prospěch Geert Wilders, který je vůdce a zároveň jediným členem pravicově populistické Strany pro svobodu.

Vydobyl si sice pověst islamofoba, tehdy však Nizozemce vyzýval, aby úřady informovali, kde se nalézají nevítaní přistěhovalci ze střední a východní Evropy.

Vliv

Wildersův vliv postupně sílil, nikdy se však vzhledem k nechuti ostatních stran nepřiblížil účasti v ministerském kabinetu, i když v roce 2010 až jeho podpora umožnila vznik vládní koalice v čele s Markem Ruttem, který dokázal v premiérském postu vytrvat až do letošního léta.

Výsledek nynějších voleb, z nichž Wildersova strana vyšla jako nejsilnější, by z něj měl dělat kandidáta na předsedu vlády, k tomu by však musel zdolat několik nemalých překážek, především přesvědčit strany na dalších místech, aby s ním vstoupily do koalice, a pokud by se tak stalo, sestavit vzájemně přijatelný program.

Pohled na nizozemskou politiku zvenčí vzbuzuje otázku, jak je možné, že strana i když vítězná, ale se čtvrtinovou voličskou podporou, se může stát nepostradatelnou k sestavení vlády.

Adam Černý|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Odpověď nutno hledat v tamějším politickém systému, který nezná volební práh, takže v dolní parlamentní komoře je pravidelně zastoupena řada stran, nyní jich tam bude patnáct. Taková roztříštěnost ovšem ztěžuje zrod vládních koalic.

Domácí potíže Nizozemců se Evropy dlouho příliš netýkaly, zvláště když ostatní strany dokázaly Wildersův vliv přinejmenším tlumit, jeho nynější volební prvenství však vytváří pro všechny novou situaci.

Strana pro svobodu má šanci poprvé přímo vstoupit do vládní koalice, a pokud se tak stane, měla by předvést, že je schopna být nejen hlasitou opozicí, ale nyní i schopná vládnout, což zvláště v Nizozemsku předpokládá ochotu a vůli ke kompromisům, což zpravidla odrazuje ty voliče, kteří před volbami slyší na radikální kritiku.

Až když a případně jak Geert Wilders uspěje ve zkoušce, ve které například neobstáli rakouští Svobodní, bude možno mluvit o skutečném překvapení.

Autor je předseda Syndikátu novinářů ČR