Adam Černý

Snad žádná evropská země neprošla v minulých letech takovou redukční finanční kúrou jako Řecko.

Když se v Evropě zmiňuje nestabilní vláda, nejsnadněji se vynoří jméno Itálie, která v poválečném období stihla ustavit několik desítek ministerských kabinetů.

Vyrazit do ulic proti nepopulární vládní politice se stává populární nejen v Evropě řečené západní.

Francouzský prezident už musel reagovat na čtyři po sobě jdoucí sobotní protesty, které původně spustil odpor vůči zdražení benzínu a nafty.

Potlesk byl dlouhý, zasloužený a ve stoje, ale o bouřlivých ovacích už by se dalo těžko mluvit.

O sousedech v mezinárodní politice platívá to, co o příbuzných, těžko si je vyberete, protože s rodinou a s mapou nic nenaděláte.

Jedno z pravidel mnohostranného vyjednávání zní, že pokud má někdo nějaký zapeklitý problém, který ostatní příliš nezajímá, je užitečné ho řešit zkraje.

Kaskáda rezignací členů britské vlády připomíná okamžik, kdy premiérka v sídle v Chequers dohodla s ministry návrh, jak by měl vypadat odchod Spojeného království z EU.

Když se něco opakuje, nelze mluvit o náhodě a ve světě zpravodajských služeb to platí ještě více.

Lekce ze švédských voleb se zdála čitelná: populistická strana Švédští demokraté posílila a velké strany ztratily, přesto nadále představují převažující část voličů.