Adam Černý

Stranické sjezdy mívají nejrůznější povahu, při některých delegáti rozhodují, komu dají důvěru, aby stanul v čele, jinde autokrati dávají najevo, co pro poddané chystají.

Když v říjnu 2017 sjezd komunistické strany stanovil, že v roce 2049 bude někdejší říše středu vedoucí mocností světa, vypadalo to jako jedno z propagandistických hesel.

Vláda v Budapešti sice ráda přijímá peníze z unijních fondů od daňových poplatníků členských zemí, když však má dodržovat společně přijaté normy, dává přednost kličkování.

Když hostitelská země vyhostí diplomaty podezřelé ze špionáže, jde o nepříjemnou mrzutost, ale v případě Nizozemska a Ruska jde o díl skládanky vzájemných vztahů.

Peking si v Hongkongu prosadil bezpečnostní zákon rozšiřující pravomoci režimu v oblasti, která si i po odchodu britské správy v roce 1997 měla udržet nezávislou justici.

Pro občany země, jejíž ústavní systém je založen na výsostném postavení hlavy státu, musí být pohled na prezidenta, i když už nyní bývalého, před soudem šokující.

Severoatlantická aliance se od svého vniku soustřeďovala na pozemní obranu, dnes však musí uvažovat, jak reagovat na hrozby z kosmu.

K zemím hrdým na své vojáky patří jistě Austrálie, protože muži a ženy v jejích uniformách bojovali za hranicemi své země za první i druhé světové války.

Když v roce 1997 přebírala vláda v Pekingu od Britů správu nad Hongkongem, slíbila, že se v této zvláštní administrativní oblasti uplatní zásada „jedna země – dva systémy“.

Letošní americké prezidentské volby se od těch minulých v leckterém ohledu liší. Zvláště neklidem, napětím mezi tábory obou soupeřících kandidátů.