Zuzana Válková: Konečně za čáru

11. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zwinger, Drážďany, Německo

Ta představa byla euforizující, přestože se dalo očekávat, že zážitek samotný nakonec ohňostroje provázet nebudou. Jak zařídit, aby se nad místem, kde se dálnice D8 vylévá za české hranice, rozezněl Händel a nad vrchem Špičákem, hledícím do Němec, začalo ostentativně vycházet slunce? Když naše první zahraniční cesta od listopadu 2019 si nic menšího nezasloužila?

Händela jsme si aspoň pustili z autorádia. Slunce se ovšem nehnulo. Člověk by si svá postpandemická „poprvé“ neměl nechat proklouznout mezi prsty, myslím si.

Čtěte také

První objetí po měsících odloučení nám mozek propíše do paměti emocemi. Ale slavné návraty ke všemu, co bývalo běžné, pak nám to zatrhla choroba a teď si zase můžeme opatrně troufat? Doteď si vyčítám, že můj velký návrat do oblíbeného pražského podniku rámuje věta „ven vám už nenaleju a uvnitř je bohužel obsazeno“.

S první cestou do ciziny, byť do Drážďan, jsem nehodlala nic riskovat. Před posledním státním symbolem na české straně jsem se nadechla. Dvě vteřiny jsem zvažovala, jestli na kostrbatém dálničním pásu vydržím nedýchat až do chvíle, kdy projedeme kolem druhé značky ohraničující německé území. Nakonec jsem došla k závěru, že věc už není třeba dále dramatizovat, protože potřebný patos obstaral Händel.

Cestovatelství a cestovatele

Čtěte také

Že přeháním? Samozřejmě. Cestování je ovšem jednou ze svobod, na kterou jsme si jako občané demokratického státu zvykli tak rychle, že ji považujeme za své právo. A půjde-li všechno dobře, právem i zůstane. Můžeme se kvůli jeho omezením rozčilovat, dokonce můžeme demonstrovat za to, abychom se mohli po okolních zemích pohybovat bez jakýchkoliv podmínek.

Přestože taková věc vlastně samozřejmá není a dobře si to uvědomuje i ročník, kterému cesty do zahraničí nezakazovali komunisté. Překračování hranic vždycky bude zvláštní okamžik. Pokud máme pocit, že na něj máme právo, svým způsobem předjímáme, že tam, kam se vydáváme, jsme vítáni.

Mimochodem, první věc, která mě napadla po překročení německých hranic, byla otázka, jak nadšení musejí být naši sousedé z hostí, kteří se k nim hrnou z „Mutationsgebiet“, tedy z ohniska vzniku mutací covidu-19.

Čtěte také

Co vlastně v cizině hledáme? Proč na ní trváme? Je taková pizza na chorvatské pláži, což je mimochodem skvělý vynález, prodloužením naší vůle poznávat jiné mravy a zvyklosti? Je to nárok odpočívat na jiném gauči, protože jsme si to zasloužili? Francouzský filozof a antropolog Claude Lévi-Strauss, světoběžník, který díky své schopnosti pozorovat a přemýšlet zjistil o lidech spoustu fascinujících věcí, kolem cestování romantické ciráty nedělal.

Jeho slavná kniha Smutné tropy, vydaná v roce 1955, ostatně začíná větou: „Cestovatelství a cestovatele nenávidím.“ Jeho roztomilé láteření nad údělem dobrodruha pokračuje úvahou o tom, s čím se cestovatelé vracejí domů: „Plochosti a banality se promění v jejich očích v úžasné objevy jedině tím, že jejich autor, místo aby je odněkud opsal doma, je posvětil cestou dlouhou 20 tisíc kilometrů.“

Zuzana Válková

Do Chorvatska, o které se teď hraje vysoká prázdninová hra, to naštěstí tak daleko není. A šťastné plochosti a banality přivezené z ciziny jsou v roce 2021 dostupné takovému množství z nás, že se nám vyplatí chodit nadávat na očkování na Malostranské náměstí. Podle mě se k takovému privilegiu Händel hodí. I když ještě není jisté, jestli k němu budeme, nebo nebudeme potřebovat PCR test.

Autorka je publicistka, působí na FF UK

autor: Zuzana Válková
Spustit audio