Zuzana Válková: Jak vypadá „hodný národ“

4. červenec 2021

„Tak vidíte, že to s námi není tak špatné, že si Češi umějí pomáhat,“ slýcháme v posledním týdnu úlevné, místy dokonce euforické reakce na zjištění, že skvěle sehrané neziskové organizace budou moci obětem jihomoravského tornáda přerozdělit víc než miliardu korun. Solidarita je typem energie, která neproudí jen mezi trpícím a pomáhajícím; má tendenci osvěžit každého, kdo ji zaznamená.

Na konstatování faktu, že „Češi si naštěstí pomáhají“, je ovšem smutné to překvapení. Sdílejí ho komentátoři, veřejní činitelé, dokonce i někteří vědci nabízejí domněnky, proč „Češi pomáhají tentokrát“ – jako kdyby si předtím nepomáhali vůbec.

Čtěte také

Jen za poslední rok se přitom dá přijít se záplavou velkých i drobnějších příkladů, na kterých je patrné, že zdejší občanská společnost dokáže velké věci. Do našeho vnímání „dobra v těch druhých“ se pochopitelně promítají politické krize, svou roli hraje národní tendence k sebepodceňování i přesvědčení, že všechno stejně špatně dopadne, stačí jen počkat.

Otázka, jak by se měl chovat „hodný národ“, aby s ním byli pozorovatelé spokojení, ovšem není nezajímavá. Spontánní a průběžná solidarita se všemi potřebnými je poměrně komplexní zadání, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že ochotu ke spolupráci je potřeba rozvíjet i ve skupinách nesrovnatelně menších – například na úrovni sportovních týmů. Nejlepší trenéři světa, mezi které se řadí legenda amerického basketbalu Doc Rivers, zasvětili objevování jemných mechanismů mezilidské spolupráce kariéru.

Kdo laskavost projevuje

Některá jeho zjištění o potlačování ega ve prospěch druhého jsou natolik jemná, že jsou skoro metafyzická. Rivers na nejlepších hráčích světa testoval přístupy inspirované buddhismem i filozofií afrických národů. Motivoval je apely na pragmatismus, jindy na jejich duchovní podstatu. Basketbalisty ovšem na rozdíl od „národa“ pohání kupředu vidina vítězství. K čemu se ale mají upínat občané malé země, když je nikdo k ničemu nevede?

Čtěte také

Sportovní paralelu nebudeme hnát zbytečně daleko, nicméně i my přijímáme jakési „koučovací pokyny“, za které někdo nese zodpovědnost. Jaké jsme během uplynulého roku slýchali? Třeba ve snaze přečkat covid-19? Že náš soupeř pravděpodobně neexistuje nebo je slabý. Pak že je překvapivě silný. A vlastně je možná neporazitelný: musíme se okamžitě stáhnout do podzemí. Jenže když tam člověk zůstává dlouho, tak to taky není dobré... Tak tedy vylezeme ven a budeme se modlit, aby to dopadlo líp, než jak se to tváří? Tohle jsou vyloženě rady, jak trefit koš z trojky.

Dobře si uvědomuji, že zkušenost s lidskou laskavostí, jaká člověku trvale poznamená náhled na celé pokolení, je nejúčinnější zažít třeba při nemocničním převozu, kdy pacient vypadá jako něco, co domů přivlekla kočka, a doprovází ho zdravotní sestra, které během třiceti minut končí služba. Dáma je ovšem rozhodnutá, že s ležákem tu republiku přejede; během tříhodinové cesty, kdy mu drží kapačku nad hlavou, protože ten pitomý pytlík nejde kvůli nízkému stropu uchytit ke stojanu, ji slyší po telefonu vysvětlovat své osmileté dceři, co si má děvčátko připravit k večeři a že máma bude doma co nejdřív.

Zuzana Válková

Taková prověrka „národního dobra“ je pochopitelně trochu logisticky náročná, a navíc maličko bolestivá. Jenže krizi důvěry se nedá postavit pláčem a skřípěním zubů na sociálních sítích. Zkazky o tom, jestli Češi jsou, nebo nejsou hodní lidé, jsou většinou poraženecké konstrukce. Jistá je jen taková banalita: laskavost kolem sebe zaručeně vidí ten, kdo ji projevuje.

Autorka je publicistka, působí na FF UK

autor: Zuzana Válková
Spustit audio