Zuřivé zdravotnické intermezzo

Ať se to vezme z jakékoli strany, půjde o překvapivý úspěch. ODS i další vládní strany propadly při senátních i krajských volbách a důvodem byly nepochybně první kroky reformy. Ihned po porážce se zdálo, že Julínkův plán je navěky pohřben, ovšem v této chvíli zaznamenal svůj největší úspěch.

Vzhledem k tomu, že jde o skutečnou politickou bitvu, stojí za to popsat situaci na bojišti.

Ministr zdravotnictví odložil už v červnu značnou část své reformy a rozhodl se prosadit pouze tři nové zákony o zdravotních službách a k tomu novelu zákona o zdravotním pojištění. Přes odpor části lidovců a zelených byly ve středu zákony schváleny ve vládě a na pondělí zbývá novela. Tu považují experti a někteří poslanci za zcela nepřijatelnou, ovšem na vládě může všechno vypadat jinak. Proti Julínkovým předlohám vystupuje mezi ministry aktivně pouze šéf lidovců Jiří Čunek, není však dost silný, aby něčemu zabránil, protože tři lidovečtí ministři v čele s Miroslavem Kalouskem drží s většinou.

Zákony budou prosazeny bez vysvětlování, jenom silou. Jsou přitom nasazeny skutečně těžké zbraně, včetně výhružky, že neschválení reformy znamená konec koalice. V každém případě získají Topolánek a Julínek před kongresem své strany důležitou bitvu.

Otázka zní, co bude dál. Když ODS oslaví vítězství nad opozicí uvnitř vlády, čeká ji další krok ve sněmovně. V této chvíli nemá dost hlasů, protože proti je 96 opozičních poslanců, nejméně tři lidovci a dvě zelené poslankyně. A to nemá vláda jisté čtyři přeběhlíky od sociálních demokratů. Navíc argumenty o rozpadu koalice už jsou vystříleny. Šance se tedy blíží k nule a pokud by Topolánek i nadále pokračoval svým agresivním stylem, koalice se mu rozpadne.

Při naprosté politizaci zdravotnické reformy už vůbec nejde o to, jestli zákony pomohou pacientovi, lékařům, či pojišťovnám. Nikdo se s tím koneckonců ani nevysvětluje. Lidé ministra Julínka jsou přesvědčeni o své pravdě a oponenty označují za hlupáky. Vzhledem k tomu, že při své argumentaci často překrucují fakta, protistrana jim nevěří, ani když uvádějí pro své kroky rozumné důvody.

Nekonečná bitva uvnitř koalice má přitom jednoznačného vítěze, totiž sociální demokraty. Obavy občanů před zdravotnickou reformou rostou, přitom těžko říct, jestli oprávněně, nebo ne. Zároveň se zvyšuje nechuť vůči těm, kdo ji prosazují. ČSSD se stává alternativou o to víc, že ji nabízejí politici stejně agresivní jako Topolánek nebo Julínek, totiž předseda Jiří Paroubek a stínový ministr zdravotnictví David Rath. Vzhledem k tomu, že zdravotnická válka nepochybně potrvá do voleb, můžeme předpovědět její konec. Tažení ODS ukončí salva Paroubka a Ratha, které se nepůjde vyhnout. Kromě Julínkova dobrodružství ukončí na osm let vládu pravice v Česku.

Samozřejmě zmíněný scénář není nevyhnutelný, ale je mnohem víc pravděpodobný, než jakákoli jiná alternativa. Maximálně se při volbách za rok a půl objeví ještě jiné motivy.

Ovšem celé by to ještě nemuselo pro ODS tak špatně dopadnout, kdyby se nad situací zamysleli delegáti kongresu. Ten proběhne už za dva týdny a bude se při něm rozhodovat právě o budoucnosti premiéra i jeho ministra zdravotnictví.

Topolánek přesvědčil, že má řadu dobrých vlastností, mezi ty nejlepší patří politická obratnost a vytrvalost. Zkrátka je ideální krizový manažer. Ovšem jako každý krizový manažer má tu špatnou vlastnost, že sám krize vytváří. Získává tak proti ostatním strategickou výhodu, protože nikdo se při nich neorientuje tak dobře jako on.

Je to vidět právě na současném zdravotnickém tažení. Odmítl jakoukoli reflexi volební porážky, protože by musel uznat, že za ni může především vládní zdravotnická politika. Namísto toho udělal z nouze ctnost a začal zdravotnickou agendu prosazovat o to agresivněji, prakticky sám proti všem. Když se na něho sesypali rozhořčení lidovci, zelení, sociální demokraté, doktoři, odboráři i zaměstnavatelé, získal přesně takovou pozici, jakou potřeboval. ODS nezbývá než se semknout, protože ztrátou Topolánka by ztratila i účast na vládě. Také opozice musela své útoky zbrzdit, aby nebyla obviněna z toho, že podkopává už tak špatně připravené české předsednictví Evropské unie. V krizi je přece nejlepším vůdcem krizový manažer.

Zbývá tedy občanským demokratům alternativa? Samozřejmě, nakonec nemusí v Topolánkovi svrhnout premiéra, ale jen předsedu strany. Ten by mohl nastolit politický styl spíše založený na jednání a hledání kompromisů, nikoliv na neustálé válce.

Ovšem nesměl by přijít jako Pavel Bém s nabídkou další konfrontace, tentokrát s Evropskou unií, ale například s rozumným plánem, jak obstát v těžkých dobách ekonomické krize, která už pomalu vstupuje na české území.

Ať už kartu zdvihne nějaký Topolánkův soupeř, anebo sám Topolánek, zasloužil by na kongresu vyhrát, přinejmenším z pohledu občanských demokratů. Straně a nakonec i většině občanů by to pomohlo víc, než zuřivé zdravotnické intermezzo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .