Zkoumat totalitu, anebo nechat být?

"Bude to instituce fungující pod kuratelou ODS a dalších konzervativních sil. Jsme přesvědčeni, že politizovat vědu - v tomto případě historiografii - je špatné." Lze namítnout, že zdůvodnění nedokázanou prognostickou hypotézou není dosti pádné. Navíc i výraz politizace vědy (v daném případě historiografie) je až příliš neurčitý, neboť zkoumání dějin, zejména těch novějších, nějakou politickou relevanci má vždycky, ať chceme či nechceme.

Závažnější námitku proti zřízení onoho ústavu uvedl v deníku Právo 29. prosince Zdeněk Jičínský, poslanec za ČSSD. Uznává, že komunistický režim byl celých těch 40 let nedemokratický, autoritativní, ale ohrazuje se proti jeho označení za totalitní, má-li se vztahovat na celou dobu jeho trvání. Té se vymykají 60. léta vrcholící reformním programem tzv. Pražského jara. Pojem totalitní je dle Zdeňka Jičínského spíše ideologický než vědecký.

Myslím, že tak snadno ten inkriminovaný termín vyřídit nelze. Slovo totalitní vzniklo z latinského totus, čili úplný, celkový. Totalitní stát se od jiných typů organizace státní moci přece jen čímsi liší. Výstižně to vyjádřil Benito Mussolini svým heslem "Vše pro stát, vše ve státě, nic mimo stát". Totalitní stát chce kontrolovat všechny oblasti lidského života, proto nestrpí ve svém dosahu žádné autonomní instituce. Sám italský fašismus této ambici plně nedostál, snad (dodávám nejistě) díky nedůslednosti italského temperamentu. Komu se to však podařilo, byl leninsko-stalinský bolševismus a hitlerovský nacismus.

Tento typ organizace státní moci nám byl určen vítězným Sovětským svazem za asistence moskevského vedení našeho zahraničního odboje, od roku 1945 plánovitě připravován komunistickou stranou, v roce 1948 nastolen, ústavně zakotven tzv. vedoucí úlohou KSČ, sdílel osudy svého sovětského vzoru, a to až do listopadu 1989. - Lze vést spor o to, co pro jeho kontinuitu znamenala nikoli celá 60.léta, jak píše profesor Jičínský, ale pouhé tři, čtyři roky jeho vnitřního oslabení. My pamětníci si ceníme Pražského jara jako přechodné možnosti vydechnutí a nadechnutí. Zajisté víme, že mu učinila přítrž zahraniční intervence. Také ale víme, že pokračováním byl opět režim, který nestrpěl autonomii žádné oblasti lidského života. Byl to prostě týž režim s touž vedoucí úlohou KSČ, s touž Státní bezpečností, se stejnými kádrováky, uličními důvěrníky a církevními tajemníky. A také - což je důležité - s týmž složením občanů druhé kategorie, které navíc rozhojnili vyloučení komunisté.

Změnila se technika represe. Lidé už nebyli popravováni, ale pouze šikanováni. Děti nadále trpěly za své rodiče, nadále trvalo informační embargo a ideologický monopol. Těžko mluvit o dvou odlišných epochách našich politických dějin. Spíše o dvou kapitolách téhož příběhu, jejichž odlišnost nebyla způsobena nějakým zlidštěním režimu, ale jeho přechodnou vnitřní slabostí. Je snad tak podstatný rozdíl např. mezi Plojharovým Mírovým hnutím katolického duchovenstva a normalizační iniciativou Pacem in terris, v níž byla osobní odpovědnost anonymizována stejně jako v orgánech státní moci vůbec? Řekl bych, že nepodstatný.

S profesorem Jičínským lze zajisté diskutovat o smyslu a významu tzv. Pražského jara, o něž měl osobní zásluhu, kterou pak odskákal. Nakolik to bylo dílo niterné tvořivosti našich komunistů (dodejme: některých) a nakolik to bylo spontánní lidové hnutí, které využilo oslabení režimu, až se tvořivým iniciátorům vymklo z ruky. - Už proto stojí za to podrobit naši poměrně nedávnou historii důkladnému studiu a pověřit tím věrohodnou instituci. "Méně předpojatosti a více objektivity!" - volá profesor Jičínský. Souhlasím. S tím ovšem, že ona "objektivita" není předem dána něčím individuálním postojem, ale že se k ní musíme dopracovat. Měli bychom to zkusit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .