Žil Jiří Hejda zbytečně, jak sám napsal? Osobnosti s charakterem nežijí nikdy zbytečně, odpovídá historik

Jeho život je typickým příběhem 20. století a neměl by padnout do zapomnění. I proto, abychom si uměli odpovědět na otázku, jestli Hejda žil zbytečně. Právě tak se totiž jmenuje jeho vzpomínková kniha. Tam napsal: „A opět si uvědomuji, že vlastně celý můj život byl docela zbytečný. Co z něj zbylo? Co jsem vykonal? Přece vše, oč jsem se snažil, co jsem vytvářel, bylo docela marné.“

„Jiří Hejda pocházel ze středostavovské vlastenecké rodiny, kde se muzicírovalo a kde byl zájem o umění. Jeho otec byl redaktor Národní politiky. Jako mladík bojoval na ruské frontě, válku ale skončil na frontě italské. Přežil, ztotožnil se s étosem první republiky, ostatně Ferdinand Peroutka – který byl jeho kamarád – chodil na stejné gymnázium, jen o rok výš než Jiří Hejda,“ uvádí host pořadu historik Jaroslav Rokoský.

Čtěte také

Tátovi navrhli trest smrti. Když dostal doživotí, plakali jsme radostí. Příběh Jitky Matouškové, dcery národohospodáře Jiřího Hejdy

Právnické vzdělání ale nakonec dovedlo Jiřího Hejdu k tématům národohospodářským, které publikoval v novinách. Byla to Peroutkova Přítomnost, Lidové noviny a České slovo. Zajímavostí je, že předpověděl i nástup velké hospodářské krize. Tehdy byl ale se svým názorem osamocen.

V jeho publicistických textech najdete sérii článků, ve kterých varoval před nastupujícím nacismem. Jaroslav Rokoský pokračuje: „Už v létě 1934 absolvoval cestu do Německa, o které pak napsal sérii textů pod názvem V zemi hákového kříže. Už tehdy měl obavy, kam to v Německu povede a jak to skončí.“

Bohužel, Jiří Hejda se nemýlil. Než ale než došlo k těmto tragickým událostem, působil Hejda jako vrcholný manažer ČKD, na sklonku 30. let odešel a založil si malou továrnu. Do jeho osobního příběhu vstoupila nacistická okupace velmi tvrdě. Jeho manželka Luisa byla ze židovské rodiny, a přes nejrůznější peripetie se jí Hejdovi podařilo uchránit. Hejda sám se přesto zapojil do protinacistického odboje.

Marxismus považoval za omyl

Válku přežil, byť velká část jeho rodiny takové štěstí nemělo. „Za třetí republiky pokračovala jeho podnikatelská éra, zároveň působil politicky. Byl členem Ústřední plánovací komise ustavené v roce 1946 v rámci Úřadu vlády ČSR, tedy Gottwaldovy vlády. Zastupoval národní socialisty. Střetával se s dravými komunisty, marxismus považoval za prokazatelný omyl a komunistické pětileté plánování za pochybné.  Snažil se brzdit komunistickou rozpínavost, leč neúspěšně a marně,“ konstatuje historik.

Čtěte také

Bohuslav Horák nebyl „jen“ manželem komunisty umučené političky

Převrat v únoru 1948 pro Hejdu znamenal vyloučení ze Svazu spisovatelů, továrna mu byla znárodněna a 20. prosince 1949 si pro něj domů přišli estébáci.

Pak přišlo období vazební věznice, nesměl být v kontaktu ani se svou manželkou. Zařazen byl do proslulého politicky vykonstruovaného procesu nazvaného Milada Horáková a spol., jeho jméno bylo hned na třetím místě.

Soukolí komunistických justičních vražd a týrání nevinných lidí pokračovalo. Hejda se nakonec vyhnul trestu smrti, odsouzen byl „jen“ na doživotí. Dostal se do věznic v Leopoldově, Mírově, do Valtic a právě tam napsal sonety, které právem řadí Hejdu do české literatury.

Z vězení až v 62 letech

Z vězení se dostal až, když mu bylo 62 let, a návrat to byl víc než tíživý: v době jeho věznění mu zemřela milovaná manželka Luisa, byl bez domova, jakéhokoli materiálního či finančního zabezpečení. Sám a smutný, zřejmě až v depresích.

Čtěte také

Opravdu se Milada Horáková přiznala? Vždyť to byla obyčejná vražda, odpovídá historik

Koncem 60. let mu – v rámci uvolnění poměrů – vyšel román Útěk. Vydání vzpomínkové knihy Žil jsem zbytečně se už ale Hejda nedočkal. Zemřel v roce 1985 a jeho dílo mohlo vyjít až po změně politických poměrů v letech 90.

Na otázku, jestli Jiří Hejda žil zbytečně, jak sám napsal, Rokoský odpovídá: „Nežil zbytečně, tvůrčí a vzdělané osobnosti, osobnosti s charakterem nežijí nikdy zbytečně. Zažil dvě světové války, dva totalitní režimy, a i když byl za stalinismu sražen na úplné dno, zachoval si čistý štít.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.