Ženy tří republik: Marie Schmolková pomáhala židovským uprchlíkům. Na její výzvu přijel Nicolas Winton

Když Marie v červenci 1938 vystoupila na konferenci o uprchlících ve francouzském Évianu, světová válka klepala na dveře. Bojovalo se ve Španělsku i v Číně. V březnu proběhl anšlus Rakouska. Rudá armáda se v létě střetla s Japonci v bitvě u jezera Chasan a v listopadu došlo v Německu k velkému protižidovskému pogromu, známému jako Křišťálová noc.

Pro Československo znamenal rok 1938 tragédii. Republika v září ustoupila diktátu velmocí a vzdala se pohraničních oblastí. Češi z Německem okupovaných území zakusili osud, jaký poznali němečtí uprchlíci před nacismem, jimž Marie Schmolková už léta aktivně pomáhala.

Smrt manžela jako životní zlom

Marie se narodila roku 1893 do česky mluvící pražské židovské rodiny. Po smrti otce, obchodníka s textilem, převzala spolu s matkou rodinný podnik.

Dům v Londýně, ve kterém zemřela Marie Schmolková|foto:Anna Hájková

V sedmadvaceti se vdala. Její manžel ale po několika letech zemřel. Psal se rok 1924. Pro Marii to byl životní zlom. Vydala se na cestu do Palestiny, kde se z ní stala sionistka. Po návratu se věnuje sociální práci a politice, vstupuje do Židovské strany, která zastupovala zájmy českých Židů v parlamentu.

Když roku 1933 přišli v Německu k moci nacisté, stalo se Československo jednou ze zemí, kde hledali útočiště němečtí Židé, antifašisté a další lidé nepohodlní novému režimu.

Schmolková pro ně organizovala pomoc prostřednictvím Židovského pomocného výboru, stala se ale také členkou Pomocného výboru pro uprchlíky. Jeho činnost zaštítil slavný literární kritik F. X. Šalda.

Uprchlíky nikdo nechtěl

Československé úřady příchozí zdaleka nepřijímaly s otevřenou náručí. Pomocné výbory musely spoléhat hlavně na dobročinnost a příspěvky ze zahraničí.

Ženy tří republik: Jindřiška Wurmová, bojovnice za mír a ženské hnutí

Jindřiška Wurmová zasvětila svůj život boji za mír a ženské hnutí cenzuře navzdory. Ve 30 letech se také prosadila jako jedna z mála žen v evangelické církvi.

Židovský výbor každý rok pomáhal tisícům lidí. Kromě toho, že uprchlíkům zajišťoval nejzákladnější věci jako stravu a ubytování, snažil se jim zprostředkovat i možnosti další emigrace, zvlášť do zámoří. Československé ministerstvo vnitra totiž usilovalo o to, aby u nás židovských uprchlíků zůstávalo co nejméně.

V roce 1936 se Marie stala předsedkyní Comité National, který zastřešoval všechny československé uprchlické výbory. Jednala se zástupci Společnosti národů i s představiteli mezinárodních charitativních organizací.

Zúčastnila se také červencové konference v Évianu ve Francii, kde se hovořilo o židovských uprchlících. Ukázalo se však, že nikdo není připraven je přijmout.

Tak podivuhodně klidná…

Na její výzvu ale zareagovaly britské uprchlické organizace. Do Prahy přijela Doreen Warrinerová, představitelka britského Výboru pro uprchlíky z Československa, která pověřila mladého Nicholase Wintona, aby organizoval takzvané dětské transporty. Velká Británie totiž poskytovala azyl jen dětem bez doprovodu rodičů.

Tato žena zná osobně každého člověka, který v posledních pěti letech přešel hranice. Zná jejich osudy, zná jejich nebezpečí. Pod záplavou těchto osudů, jako by ani jejího vlastního nebylo. Pohybuje se věčně mezi životem a smrtí, mezi úřady londýnskými, pařížskými a pražskými. Vidí skoro samou beznaděj a podaří se jí po strašném úsilí vymoci jen málo naděje: ale je tak podivuhodně klidná, jako bývají věřící lidé.
Milena Jesenská o Marii Schmolkové, prosinec 1938

Po okupaci zbytku Československa 15. března 1939 Němci Schmolkovou okamžitě zatkli. Ačkoliv v té době už trpěla cukrovkou, podrobovali ji vyčerpávajícím mnohahodinovým výslechům. Na svobodu se dostala až v červnu díky své přítelkyni senátorce Františce Plamínkové a dalším vlivným přímluvcům.

Odcestovala do Paříže a po vypuknutí války se usadila v Londýně. Tam pokračovala ve své činnosti. Práci obětovala vše, i zdraví. Zemřela na infarkt v březnu 1940, ve svých 46 letech. Na rozdíl od Nicholase Wintona je dnes téměř zapomenutá.

Až v posledních letech začala o připomínání jejího odkazu pečovat Společnost Marie Schmolkové, která mimo jiné usiluje o to, aby byla na jejím rodném domě v pražské Kamzíkové ulici umístěna pamětní deska.

Seznamte se s příběhy dalších Žen tří republik >>