Zemské stezky - romantické představy versus fakta

23. červen 2018
Předci ve středověku nejezdili a nechodili po jasně dané dobře projeté cestě

Často se říká, že jezdíme stejnými místy, kudy putovali naši předkové před mnoha a mnoha staletími ani si to neuvědomujeme.

Příklad? Na malém kopečku jen kousek od Žďáru nad Sázavou je vesnička Stržanov. Její kořeny sahají do středověku. Původ jejího názvu není tak úplně jistý, ale zřejmě se neodvodil od slova „strž“, jak by se nabízelo, žádná tady není. Starobylá osada mohla třeba patřit nějakému Stražanovi. Ale mohla tady být něco, čemu se říkalo „Stráž“ a od toho se odvinout Strážanov, později Stržanov.

Protože právě v těchto místech, na historickém pomezí Čech a Moravy údajně kdysi vedla Libická stezka, spojující Čáslavský a Brněnský hrad, na kterou mnohem později navázala císařská a na ni pak dnešní rušná státní silnice první třídy. Tak se to aspoň traduje a důvodem je asi to, o že o tom V Dějinách kláštera a města Žďáru na Moravě už v roce 1903 psal lékař a místní amatérský historik Bedřich Drož:

Klášter ve Žďáru nad Sázavou

„O Libické stezce děje se nejstarší zmínka v listině asi z roku 1144 pocházející. Praví se tam o Libickém újezdě a o stezce zemské a její stráži: ‘v lese, který leží mezi župou Čáslavskou a Brněnskou, v jehož částce přebývají lidé, kteří jmenují se stráž, jejichž povinnost byla hlídati jistou cestu, aby nikdo bez zvláštního povolení knížete po ní nechodil, vcházeje do země České nebo z ní vycházeje, tak aby, oddáni jsouce této službě, od žádného knížete nebyli potahováni k stavění hradův aneb k hotovosti zemské.“

Podle doktora Bedřich Drože nebylo pochyb o tom, že Libická stezka vedla hned vedle Žďárského kláštera, který cisterciáčtí mniši právě kvůli tomu postavili v tomhle místě.

Nová archeologická naleziště

Jenže dnešní historici a archeologové upozorňují, že to mohlo být složitějí. Na projektu Moravské křižovatky se podílí techničtí odborníci z Centra dopravního výzkumu a mají k dispozici i leteckou scanovací techniku. S její pomocí zjišťují, že předci například ve středověku nejezdili a nechodili po nějaké jasně dané dobře projeté cestě, jak si dnes představujeme.

Hledali si prostě v terénu nejsnadněší místo postupu a to mohlo záležet i na tom, jestli nesli náklad na zádech, jeli samostatně na koni nebo něco převáželi povozem. Přesnější je proto mluvit o „svazcích“ stezek, vysvětluje Jan Martínek ze zmíněného olomouckého Centra pro dopravní výzkum:

Civilizace: Archeologie je součástí krajiny

Z představení Archeologického atlasu

Archeologické památky jsou nedílnou součástí krajiny, přestože je veřejnost mnohdy nevnímá. Malý kopeček v lese může být jen náhodně navršenou hlínou, ale také může být pravěkou pohřební mohylou. Jak taková místa poznat?

„Ty mohly vést v pruzích širokých až půl kilometru, na některých místech se sbíhaly a na jiných úsecích zase rozbíhaly a vytvářely další svazky. Je to prostě taková složitá síť cestiček a někdy se to i těžko vytyčuje.“

Problematické jsou i dnes běžně zažité názvy jako Haberská stezka, Zlatá nebo Jantarová, Trstěnická a Polská. Takové názvy jim totiž dali historikové až mnohem později – většinou v 19. století – a často je k tomu vedla spíš představivost a náhoda, spíš než skutečné znalosti doložené hodnověrnými archeologickými důkazy.

Přesto je ale skutečností, že i dnešní hlavní silniční tahy zhruba odpovídají hlavním dopravním tahům z dávných věků a na některých místech je to za pomoci nejmodernější techniky snadno prokazatelné, říká Jan Martínek:

„Dobrý příklad najdete třeba od Mohelnice směrem na západ na Moravskou Třebovou. Tam je docela nebezpečný svažitý úsek, kterému se říká „Mohelničák“. Když reliéf zmapujete pomocí laserového scanningu, vidíte nejdřív dnešní silnici R 35, která je nejpřímější. Pod ní jsou ale velmi dobře viditelné serpentiny dnes už zaniklé císařské silnice z dob habsburské monarchie. Ještě hlouběji prosvítají svazky prvotních úvozových cest, které jednoznačně souvisí s tímto hlavním dopravním tahem.“

A k čemu takové mapování historických stezek slouží? Kromě obecného rozšiřování znalostí o životě našich předků pomáhá najít nová archeologická naleziště. Lidé při putování ztráceli předměty denní potřeby, někdy i zbraně, hlavně na náročných úsecích, kde bylo potřeba překonávat nějaké terénní překážky. Původ takových předmětů rozšiřuje také poznání historiků o kulturních, ekonomických a civilizačních kontaktech v různých dějinných obdobích.

Spustit audio
  • 20. století
  • Poslech