Zemák, paroubkovatět, klausismus... Proč jsou politici nejplodnějšími tvůrci nových slov?

Většinou totiž ani sami nejsou jejich autory: „Je třeba, aby se politik zapsal do povědomí a lidé měli motivaci něco pro něj typického pojmenovat a dále šířit,“ vysvětluje Ivana Recmanová z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

U nových slov je totiž nejdůležitější, aby byla dostatečně zajímavá pro velkou skupinu lidí. „Když třeba nějaké slovo používáte v rodině a chcete ho předat i někomu dalšímu, musíte nějakou explicitní formulací zajistit, aby mu porozuměl. Někdo musí mít motivaci ostatní s tím slovem seznamovat, nebo naopak ti druzí si ho osvojit,“ vysvětluje Martin Beneš z Ústavu pro jazyk český AV.

Jazykovědci v terénu

Nedá se ale přesně určit, kolik lidí musí slovo znát, aby se dostalo do běžné češtiny. Podstatná je četnost jeho používání, a tu podle Recmanové jazykovědci pravidelně zjišťují podle tzv. korpusu českého jazyka:

„To jsou velké jazykové databáze, kam se dostávají tištěná periodika a zdroje v češtině. Existují i korpusy mluveného jazyka, dobrovolníci chodí mezi lidi a nahrávají spontánní rozhovory, které pak vědci analyzují. A když se nějaké slovo objevuje často nebo ve více zdrojích, tak se dostane i do slovníku.“

Ze všech nově utvořených slov mají právě neologismy odvozené od jmen politiků největší šanci na rychlé rozšíření. Ale i zapomnění. „Záleží na tom, jak dlouho se ten politik drží u moci a jak ovlivňuje prostředí. Troufám si tvrdit, že klausismus přežije, zatímco slova používaná v dobách různých afér zmizí,“ předpovídá Beneš.